,,Pane, nedáte si šampaňské?“
,,Ne, to opravdu ne, má drahá! Snad možná perlivou vodu, co na to říkáš, hm?“ Mírně řečeno korpulentní dáma drcne do chlapíka vedle ní, až jej málem shodí ze sedadla. Takové tintítko je to, nos zabořený do knihy a očividně dost mimo.
,,Vidíte to? Stále jen čte a čte… Jsme na svatební cestě, víte, s dobročinným úmyslem. A on nic! Lojzíčku! Nečti pořád! Ach jo, no ale co se dá dělat – dejte to šampáňo mně!“
,,Zajisté, madam.“ Letuška spěšně odejde. V uličce narazí na pilota, který se ani nepokusí zamaskovat lačný pohled do jejího výstřihu. Trochu se opilecky motá a valný účinek nemá ani pořádná facka.
,,Poslední kontrola letenek před startem!“ vykřikne během chvilky prozření. Všichni cestující rychle začnou hrabat ve svých zavazadlech a o pár vteřin později letadlem doslova otřese výkřik: ,,Lojzíčku, Lojzíčku! Vstávej, no tak… Letenky!“ Drobný mužík sebou trhne zamrká a třesoucíma se rukama vyndá z náprsní kapsy tři lístky. To už pilot dovrávorá až k nim.
,,Jasně, pán má třiatřicet, a dámička? Hmm, fajn, třicet čtyři a pět. Supr, jedeme dál!“ Zřejmě pro efekt zahouká jako lokomotiva a pokusí se o ráznou otočku. Střízlivému by to možná vyšlo, takhle ale zaškobrtne a srazí z přihrádky kabelku. Po zemi se rozsypou kapesníky, kamsi se odkutálí pouzdro na brýle a v nastalém zmatku si nikdo nestihne všimnout, že pilotovu doposud prázdnou kapsu cosi zaplnilo.
Ostatní cestující mezitím vtipkují na téma ,,dáma na dvou sedadlech“ a když letadlo vzlétne, je – zdánlivě – všechno jak má být. Stroj rychle stoupá pod dohledem obou pilotů, tu a tam někdo nadšeně zvolá, že vidí mraky.
Vtom se dveře do kokpitu otevřou a vyjde z nich druhý z pilotů. Uniforma na něm plandá a vůbec je podobně vyzáblý jako tintítko Lojzíček. V ruce má šroubovák, na tváři kamenný výraz a na zádech se mu pohupuje jakýsi batoh.
,,Pane,“ osloví jednoho z cestujících. Mimochodem se jedná o ženu.
,,Umíte mlčet?“ Oslovená jen přikývne, koneckonců pilot očividně žádá, aby byla zticha.
,,A umíte zacházet se šroubovákem? Opět kýve hlavou.
..OK.“ Krátce se usměje a odstoupí do uličky.
,,Vážení! zvolá. ,,Bůh nám dal život, abychom žili. Žijete, nebo pouze přežíváte?“ otáže se a rychle pokračuje, zatímco si personál i cestující vyměňují udivené pohledy. ,,To byla řečnická otázka,“ zdůrazní. ,,Také nám dal nohy, abychom chodili. Rybám ploutve, aby plavala a ptákům křídla, aby létali. A co my na to?! Nám je chůze málo. Člověk vymyslel lodě a ponorky, může plout. A my nyní jsme v letadle. A letíme!“
,,Bohužel,“ zamumlá jakýsi klučina a vzápětí jeho tvář zezelená. Pilot po něm střelí pohledem a pokračuje v proslovu.
,,Zasahujeme do Jeho vlády až příliš! Avšak nyní jsme u něj tak blízko… Cítíte také Jeho hněv? Ano, vím, že vás tíží vina. Je zapotřebí se omluvit. Ale nebojte – jsem tu já! Byl jsem slunečním paprskem pasován na Božího posla, a již brzy mu vyřídím vaši omluvu.“ Nato se obrátí na dříve oslovenou ženu. Ačkoli v letadle vládne hrobové ticho a nikdo se ani nehne, šeptá.
,,Nyní vymontuji toto okénko a vy jej pak přišroubujete zpět, ano?“ Naprosto šokovaná žena jen párkrát zamrká, což si bohužel vyloží jako souhlas. Pak se pokřižuje, odšroubuje okno, zvolá ,,Žijte v míru, bratři a sestry!“ a pak s výkřikem ,,Amen!“ proskočí oknem.
V letadle okamžitě začne klesat tlak, několik vteřin se ale nikdo ani nepohne. Pak řídnoucí vzduch prořízne výkřik: ,,Klesá tlak! Honem, udělejte někdo něco! Hej vy, paní, no tak. No ano, vy s tím šroubovákem! Spravte to! Lojzíčku, řekni jim něco!“ Dáma se šampaňským si stoupne na sedadlo a dál ječí, Lojzíček jen cosi zamručí a čte dál. Konečně se trochu vzchopí i ostatní a jedna z letušek se rozběhne do kokpitu informovat druhého pilota. Kolem otevřeného okénka se shlukne dav a pro jednou to nikdo nebere jako starý fígl ,,dáma v nesnázích“. Všichni rozumují a snaží se otvor ucpat všemožnými předměty, než jim dojde, že mají šroubovák. Po chvíli je hlavní nebezpečí zažehnáno a do té doby naprosto cizí lidé si povídají a poplácávají se po zádech.
Všichni se vrátí na svá místa a těší se na klidné pokračování letu. Příjemná atmosféra probere dokonce i Lojzíčka a ten začne své manželce vykládat děj knihy, do níž byl celou dobu pohroužený. Ukáže se, že ta ohromná bichle pojednává o Titaniku, který momentálně klesá ke dnu.
,,To bys neuvěřila, Bertičko, no fakt, potápí se!“ Se zápalem popisuje situaci, teď ale pro změnu nevnímá jeho žena. Přehrabuje se v kabelce, kapsy obrací naruby a zase zpět a prohrábne dokonce i batůžek svého muže. Když v něm ale najde jen hromadu knih, už viditelně panikaří.
,,Neviděl jste někdo takovou malou lahvičku? Hnědou, s bílým štítkem?“ táže se spolucestujících. Než jí ale stihne kdokoli odpovědět, z kokpitu se vyřítí letuška. Má výraz antilopy prchající před lvem. Téměř smykem zastaví uprostřed uličky a když si všimne udivených a zděšených výrazů kolem, rychle nasadí – falešný a křečovitý, ale přece jen – úsměv. Odkašle si a nervózně spustí:
,,V tomto letadle je vás 170… Podle statistik je každý sedmdesátý dospělý doktor, zdravotní sestra nebo někdo s podobným zaměřením. Ta čísla jsou velice zajímavá, že?“ Odmlčí se a chystá se pokračovat, když vtom ji přeruší jakýsi mladík se zrakem upřeným na displej mobilu.
,,Momentík, paní. Tady jsem si to vygooglil a prý je to až každý pětasedmdesátý dospělý!“ Upře na ni zrak a vypadá podobně jako štěně, které loudí o pamlsek.
,,Mladý muži, byl byste tak laskav, a nechal slečnu stevardku domluvit?“ Ozve se nevrle paní Berta.
,,No, jasně, já jen…“
,,Jen?! Vy prostě nemáte ani špetku úcty, vážený!“
,,Berti, představ si, oni nemají dost člunů…“
,,Cože? Ach, ehm, jistě, drahý. A vy, pane, vy raději mlčte, ano?“
,,Vážení, prosím o pozornost!“
,,Berti, oni se potápí!“
,,Madam, snažím se jen uvádět správné informace, a vy..“
,,Řekla jsem ticho! Všichni mlčte!“
,,Bertičko, má drahá, myslím, že…“
,,Vážení, prosím!“ Letuška očividně nemá daleko k absolutnímu zhroucení, hystericky ječí a o nějakém úsměvu už se vůbec nedá mluvit.
,,Věc se má tak, že…“ Chystá se pokračovat, když vtom z kokpitu vyběhne další z personálu.
,,Ztrácíme výšku, letadlo spadne! Pilot je asi mrtvý, já nevím, pomoc! Není tu nějaký doktor? Rychle, no tak, prosím vás!“ Všichni ztichnou, mladík s mobilem vytřeští oči a dokonce i paní Berta jen nevěřícně zírá. Vzadu v kabině se nějaký idiot rozesměje a poznamená, že ,,To bych teda neřek‘, že ta ženská je schopná mlčet…“. Okamžitě se na něj upře několik vražedných pohledů, ostatní pasažéři ale dál tiše zpracovávají informaci, že jsou bez pilota. Nakonec se zvedne jakýsi muž a rozechvělým hlasem oznámí, že je chirurg. Lidé si začnou špitat a vlnka naděje se po chvíli změní v naprosté tsunami. V tu chvíli by ani Superman neměl větší úspěch, cestující nemají daleko k nadšenému skandování.
Když se ale o několik minut vrátí z kokpitu, v bledé tváři má vyloženě vepsané špatné zprávy.
,,Vážení spolucestující,“ spustí. ,,Věc se má tak, že… Náš druhý pilot zemřel na otravu. Pozřel jed syrin. Za mne jasná sebevražda… Zanechal po sobě i jakýsi vzkaz.“ Očividně se přemáhá, aby se naprosto nezhroutil. Třesoucíma se rukama rozloží kus papíru, nervózně si odkašle a čte.
,,Nemohl jsem to s tím superpobožným idiotem už vydržet v jedné místnosti. Milá dámo na dvou sedadlech, díky za nedobrovolné poskytnutí prostředku na ukončení mého trápení. A vy ostatní, upřímnou soustrast. Vypnul jsem a znemožnil znovupoužití motorů. Zbývá vám asi 30 minut života.“
Všichni tichnou, jen zmíněná dáma se zhroutí v záchvatu pláče. Mezi vzlyky ze sebe vyráží vysvětlení přítomnosti jedu a její manžel ji doplňuje. Ukazuje se, že manželé měli v plánu letět pomáhat s požáry do Austrálie, a Bertička, milovnice koal se rozhodla oním nešťastně zneužitým jedem trávit žháře, lhostejnou vládu i údajně líné hasiče.
,,Vždycky byla tak originální, tak svéhlavá, tak vynalézavá…“ vykládá její muž zaníceně. Pak jej ovšem poněkud hrubě přeruší jeden z cestujících: ,,No, ty požáry jsou blbý, jasně, jenže my tak trochu padáme k zemi, vážení. Co s tím jako chcete dělat, hm?“
,,Ženy a děti první?“ navrhne nesměle Lojzíček, napůl stále u potápějícího se Titaniku.
,,Navrhuji pokusit se zjistit rozsah škod.“ ozve se chirurg a jeho názor okamžitě podpoří několik z hlasů. O chvíli později se ze svých míst zvednou dva muži, oba elektrikáři. Nikdo obeznámenější se v letadle očividně nenachází, a tak ti dva zmizí v kokpitu. Personál se mezitím trochu neobratně snaží navodit atmosféru bezproblémového letu, ovšem celá scéna působí jako amatérské divadelní představení. Někteří cestující přistoupili na hru a předstírají naprostou pohodu, jiní uprostřed uličky pořádají cvičení jógy pro uklidnění, několik jich shání papír a tužku, chtěje sepsat závěť a někdo jen netečně kouká z okénka. A samozřejmě – Lojzíček si čte. Jeho žena se už vzpamatovala z prvotního šoku – a nyní odhodlaně trénuje pozici psa.
Když se z kokpitu vynoří elektrikáři, obrátí se k nim už jen pár jedinců. Většina cestujících se smířila s osudem a nyní se snaží trávit poslední desítky minut co nejlépe. A i když letadlem občas otřese nějaký vzdušný vír, nikdo už to víceméně neřeší.
Navíc se ukáže, že jeden z pasažérů je kněz, a tak se kokpit změní v provizorní zpovědnici. Mrtvolu pilota je odnesena do zadní části kabiny a usazena na jedno z prázdných sedadel, neboť se všichni hlasováním shodli, že si pilot zaslouží ,,znovuzemřít“ jako právoplatný cestující. Navzdory pochmurnému osudu zde vládne kupodivu relativně pozitivní nálada. Občas se někdo podívá na hodinky a s povzdechem oznámí počet zbývajících minut.
,,Sedmnáct.“
,,Třináct.“
,,Devět.“
,,Pět.“
Letadlo se třese čím dál častěji.
,,Tři.“
V reproduktorech v kabině to náhle zapraská, ale nikdo tomu nevěnuje moc pozornosti.
,,Dvě.“
Atmosféra houstne. Z reproduktorů se ozývá šum.
,,Jedna.“
Několika lidem tečou slzy z očí, všichni jsou roztřesení, několik z nich se modlí.
Reproduktory stále šumí – a najednou se proberou dokonale:
,,Vážení…“
Kabinou proletí vlna nevěřícného šepotu.
,,Vážení,“ ozve se opět.
,,Vítejte v pořadu Skrytá kamera. Jste v letovém simulátoru.“