Stezka filozofů, Kjóto

Rjóko znamená v japonštině „hodné dítě“. Ne že by v ženě sedící každé ráno naproti mně bylo něco dětského, snad s výjimkou smíchu. Její dívčí chichotání mi spíš lezlo na nervy, než že by mě uklidňovalo. Znovu a znovu jsem dumal, co ode mně Rjóko přesně chtěla, snad kromě pozornosti (nebo dokonce ani tu ne?). Že jsem nebyl zdejší nic moc nevysvětlovalo. V Kjótu by člověk z cizinců mohl sestavit vojsko. Asi to bylo něco jiného, cosi mimo mě, co se mě však zároveň velmi úzce dotýkalo.

*

Bydlel jsem v sedmnáctipokojovém hotelu, kousek jižně od Císařských zahrad. Z velikého postranního okna jsem v korunách prastarých ořešáků pozoroval volavky v jejich obřích hnízdech. Na japonské poměry byl pokoj nepřiměřeně rozlehlý. V temné části se nacházela postel stejně velká jako letiště, na kterém se v Amsterdamu nechali nafotit John Lennon a Yoko Ono, „Make Love, Not War“. U předního okna stála sněhobílá koženková sedačka, u postranního okna pak pracovní stůl, jenž mě téměř úpěnlivě prosil, abych u něj psal. Občas jsem tak činil, častěji jsem ale zíral na jeden ze dvou tisíců buddhistických chrámů, jež toto město čítá, stojící na protější straně ulice. Navzdory bráně z masivních červených dřevěných pilířů a pokladně u vstupu se nenápadně skrýval mezi moderními budovami kanceláří, bytů a obchodů. Zřídkakdy jsem tam viděl někoho vstupovat, před oltářem však vždy stávala dvě nebo tři auta. Jednalo se spíše o levné parkoviště než o modlitebnu, a to se mi zamlouvalo. Toto město bylo už i tak dostatečně svaté.

Každé ráno jsem procházel parkem císařského paláce. Stal se z toho již takřka rituál. Brány obezděného parku se otevíraly v deset hodin a v tu dobu tam ještě panoval příjemný klid. Nejkrásnější se park zdál od konce února do začátku dubna a já zde pobýval na konci března. Třešně a švestky kvetly. Hrozny bílých a růžových květů visící na větvích pobláznily dokonce i rodilé Kjóťany, jako by je krása probouzejícího se léta překvapila poprvé. Na přemíru květů si člověk zřejmě nikdy nezvykl. Lidé si oblékali své nejlepší oblečení a vyráželi pozdravit přicházející jaro. Vyfotil jsem dvě postarší dámy v kimonech, jak sotva patrnými krůčky cupitají po cestách sypaných kamínky a s koketní rafinovaností pohupují boky.

V zahradě paláce Sentó Góšo jsem musel hodiny čekat na povolení ke vstupu. Předložit pas, vyplnit formulář, podepsat prohlášení, zaplatit vstupné. Sentó Góšo byl palác císařů, kteří se vzdali trůnu. Poté, co vyhořel, už však nikdy nebyl zrekonstruován. Zůstala zahrada, již v roce 1630 zbudoval císař Go-Mizunoo. Dovnitř jsem nakonec šel ve dvě hodiny odpoledne společně se čtyřicítkou návštěvníků. Průvodce u každého můstku podával výklad výhradně v japonštině, takže jsem ve výsledku věnoval pozornost pouze hlídačům, kteří kráčeli za návštěvníky a pobízeli loudaly, aby se připojili ke skupině. Pečlivě zastřižený stromeček či bílé kamínky, balené kdysi do hedvábí a posílané z Fudži, si člověk nemohl vychutnávat déle než předepsaných jeden a půl minuty. Pokud se někdo i přesto zdržel, správci parku ho jako hlídací psi tlačili správným směrem. Nezdálo se, že by to někomu vadilo, i mladí lidé se té vražedné disciplíně ochotně podřizovali. Neplnoletý člověk nesměl ostatně do této zahrady vůbec vstoupit, a to ani v případě, že se u brány nahlásil s rodiči nebo jiným dospělým. Mládež je zřejmě pro japonské autority už ze své podstaty příliš hlučná a má výtržnický sklon šlapat vždy mimo cesty.

Z procházek jsem se vracel do hotelu, usedal za stůl a pozoroval slunce zapadající za volavčí hnízda. Dokázal jsem takto snít celé hodiny. Cestě do Japonska jsem se vždy vyhýbal, historický výzkum mi však tentokrát nedal na výběr. K vlastnímu překvapení mě země pohltila. Na vystupování Japonců jsem si musel přivyknout, někdy jsem soucitně kroutil hlavou nad těmi ubožáky neschopnými uvolnit upjatý výraz ve tváři. Jistá formalita se totiž skrývala i za jejich smíchem a úsměvem. Byli však nad očekávání přátelští a specifickým způsobem nápomocní: ukázat cestu, kousek doprovodit, zároveň se ale vyhýbat veškerému očnímu kontaktu a nesdělovat nic osobního. To platilo alespoň do té doby, než jsem potkal Rjóko, která jako by ztělesňovala opak všech mých úsudků a předsudků.

Večeřel jsem v hospůdkách, kde se ve vzdálenosti necelého metru od kuchaře najedlo maximálně šest lidí najednou. Nebo v hotelové restauraci nabízející jeden z mých oblíbených pokrmů – zeleninovou tempuru. Snídal jsem ale raději v kavárně The French Bakery. Neusedal jsem mezi americké turisty nevrle komentující vleklost, s níž se na stole objevovala míchaná vajíčka, nýbrž mezi Japonce. Ukázali se jako milovníci croissantů, baget a silné kávy, pokaždé jsem musel chvilku čekat, než mi přidělili stolek. The French Bakery se stejně jako můj hotel nacházela na bulváru plném módních domů. Došel jsem tam během pěti minut, až o čtvrt hodiny později jsem se však mohl posadit a objednat si kávu. V The French Bakery nikdo nepil čaj, což byl takový japonský způsob snobství.

*

Jednoho velmi rušného rána se mě v The French Bakery zeptala nějaká žena, jestli si může přisednout k mému stolku. Už jsem si téměř zvykl na odstup, jenž si Japonci udržovali, a natolik mě překvapilo, že si chce sednout tak blízko, že jsem si ani netroufl důkladně si ji prohlédnout. Nebyl jsem hned schopen odhadnout, jestli byla mladá nebo stará, malá, vysoká či hubená. Připadal jsem si jako starý muž se zákalem, neschopný soustředit se na jakýkoli detail. Pokynul jsem na souhlas a ona odpověděla nepatrnou poklonou. Ta krásná úklona byla první, co jsem z ní spatřil.

Nepomýšlel jsem hned na flirt, o to méně na nečekané, překvapující setkání. Položila mi otázku, pak další a o něco později jsme už zaujatě hovořili. Rjóko zajímalo všechno (jako jednu z prvních věcí mi sdělila své jméno včetně jeho významu) – odkud pocházím, čím se živím, proč jsem přijel do Japonska, jak smýšlím o Japoncích – a všechny mé odpovědi, včetně těch nejvážnějších, jí na tváři vykouzlily úsměv. Její výslovnost mi ne vždy umožnila pochopit její otázky, hledáním slovíček však neztratila ani vteřinu. Mluvila učebnicovou angličtinou, pravděpodobně měla příliš málo příležitostí jazyk reálně používat. K mému údivu mi druhého dne sdělila, že lépe čte německy, než mluví anglicky. Neboť ano, jako ve správné romanci byl i příští den. A potom další.

Usilovně procvičovala výslovnost mého jména. Druhé ráno mě pozdravila „Hi Mister Broken“ a připadalo jí to velmi vtipné. Větší problémy měla s křestním jménem, dokud jsem jí nesdělil, že je odvozené od jména Johannes. „Johannn,“ vypískla najednou přes celou The French Bakery, jež se mimochodem oficiálně jmenovala „Le Bac à Sable“, pískoviště, to ale patrně bylo pro Japonce těžko vyslovitelné.

Asi třetího rána se mě Rjóko zeptala, jestli bych neměl chuť se jít projít. Konkrétně vybrala procházku po Stezce filozofů. The Philosopher’s Walk znělo v mých uších lákavě, když jsem však přitakal, rozesmála se opět tak hlasitě, až jsem se domníval, že si ze mě dělala blázny. Ten smích mě začínal dopalovat, k téměř padesátileté ženě se podle mě nehodil. Už jsem si ji totiž stihl lépe prohlédnout. Mladá rozhodně nebyla, ačkoli s výrokem „téměř padesátiletá“ jsem byl možná pěkně vedle. Odhadnout věk Japonců, nebo obecně Asiatů, mi činí značné problémy.

Krásný slunečný den. Autobusem jsme dojeli do rušné, lidové čtvrti a po chvilce v tlačenici jsme se ocitli na mostě přes kanál poblíž chrámu Ginkakudži. Podél kanálu skutečně vedla stezka, po níž podle legendy každý den kráčel známý japonský filozof, profesor Kitaró Nišida, žijící mezi lety 1870 a 1945. Letopočty mi Rjóko sdělila po letmém pohledu na iPhone. Napadlo mě, že ačkoli byl tehdy již v pokročilém věku, prožil Nišida celou Druhou světovou válku. Chodíval i tehdy stezkou každý den? Okolo chrámu Eikan-do k chrámu Nanzendži? Meditoval, jako by se nic nedělo? Nebo byl na každém kroku podělaný strachy? Kolik měst nesrovnalo se zemí přetrvávající bombardování? Nemohl vědět, že velení americké armády Kjóto záměrně šetřilo kvůli jeho kulturně-historickému významu.

Nad úzkou vodní stokou a stezkou srůstaly k sobě třešně. Kráčeli jsme pod bílo-růžovým živým plotem. „Special?“ zeptala se Rjóko oko a já s ní musel jedině souhlasit, působilo to skutečně jedinečně. Tradičně oděné dívky, pořizující si jednu selfie fotku za druhou v kimonech, jež si o kousek dál na půl dne půjčily, působily však i trochu falešně. „Není divu,“ komentovala to Rjóko, „kimono z pravého hedvábí stojí devět set tisíc jenů (sedm tisíc euro), pokud ho nemáš v rodině, má nedosažitelnou hodnotu.“ Zatímco v Ósace utráceli hromady peněz za jídlo, pokračovala, v Kjótu lidi ruinovalo oblečení. „Tady to zachází až příliš daleko, podívej na ty dívky, ještě si navíc půl dne nechaly dělat make-up. Existují tu obchody, kde tě namalují.“ Sama se oblékala skromněji, avšak velmi vkusně.

Hojnost květenství mě přiměla zamyslet se nad jeho opravdovostí. Růžová byla příliš růžová, bílá moc bílá. A žlutá rozkvetlé zlatice přehnaně žlutá. Cynismus mě však zanedlouho upustil, neboť příroda zde, uprostřed města, člověka doopravdy pohlcovala.

Podle Rjóčina vyprávění Kitaró Nišida učil, jak má člověk podle kjótských mistrů správně meditovat. Vyrůstal v Období Meidži (1868–1912), kdy se Japonsko po staletích izolace pomalu, opatrně, a přesto ještě stále trošku podezíravě, otevíralo světu. Přestože škola a univerzita vyžadovaly bezvýhradnou poslušnost císaři, a tím i japonským tradicím, politika, vzdělávání a kultura do jisté míry podléhaly europeizaci. Vzdělávací systém zůstával přísný a upjatý, dovoloval však Japonsku seznámit se s osvícenskými myšlenkami. Když Nišida získal stipendium pro přijetí na Císařskou univerzitu v Tokiu, četl Kanta a Hegela, později i Schopenhauera.

„Tak jako já,“ řekla Rjóko.

Řekl bych do ní ledacos, ale že bude mít vystudovanou filozofii, mě nenapadlo. Každopádně byla někým, kdo se zcela vydal vlastní cestou.

Vedle evropských filozofů (Rjóko jmenovala také Bergsona) studoval Nišida čínský konfucianismus, neokonfucianismus a taoistické klasiky. I tady kráčela Rjóko v jeho šlépějích.

Pochopil jsem, že byla žákyní jednoho z Nišidových nejvěrnějších učedníků, Masaa Abeho. Nišida totiž vybudoval školu, a vyšlapal tak japonským studentům filozofie cestu nejen ke Kantovi a Schopenhauerovi, ale i k čím dál populárnějším francouzským existencionalistům. V opačném směru Nišida ovlivňoval svými pokusy propojit západní filozofii s principy zen buddhismu. Kniha Zen a umění údržby motocyklu (Zen and the Art of Motorcycle Maintenance), kterou jsem si koupil čistě kvůli názvu, by nikdy nevznikla nebýt Nišidova postupného výzkumu od Zen k Schopenhauerovi a Nietzschemu a od Nietzscheho a Schopenhauera zase zpět k Zen.

Nišidovo první filozofické pojednání spatřilo světlo světa v roce 1905 a jeho název ve mně vzbudil zvědavost: Studie Dobra. Rjóko mě okamžitě varovala: i když dílo vyšlo v anglickém překladu (An Inquiry to the Good), je pekelně těžké jej přečíst, nehledě na jeho obskurnost. Další jeho titul mi však přišel jako světlo v potemnělém světě: Logika místa ničeho a náboženské pojetí světa. Náboženství představuje logiku místa ničeho. Úžasné. Nebo bylo nutné procházet se jednoho slunečného březnového rána pod střechou z třešňových květů po Stezce filozofů, aby tento zenově znějící titul, mimochodem stejně dobře odkazující na Schopenhauera a Heideggera, člověku učaroval?

Rjóko mi to rychle a jednoduše vysvětlila. Nišida věřil v dynamické pnutí protichůdných principů, které neústí v syntézu. Udržováním napětí mezi potvrzením a vyvrácením jakožto dvěma pevnými póly si dynamické pnutí definuje vlastní subjekt. Podala mi tak vyčerpávající výklad, navíc ještě anglicky. Dokonce, i když věty, které se pravděpodobně nabiflovala na nějakou zkoušku, zopakovala třikrát, mi to stále nedávalo smysl. Protichůdné principy, nebo, jak říkala, protichůdné perspektivy. Poslední slovo mě přivedlo k malířskému umění, díky němuž jsem to částečně pochopil: nenechat protiklady splynout v jeden celek, ale naopak je křiklavě stavět vedle sebe, a tím tak zdůraznit jejich jedinečnost. Trochu jako Rjóko – polodlouhé, modročerné, lesklé vlasy, široký obličej, vysoké čelo, vysoká a kostnatá žena – a já – modré, kulaté oči a výrazný nos („stejně výrazný jako Rembrandtův“ poznamená později Rjóko), téměř plešatý muž kráčející v mírném předklonu. Někdo daleko od ní, kdo jí z nějakého důvodu přivádí k myšlenkám na profesora filozofie, který usiloval o přiblížení se Evropě těsně předtím, než se Japonsko jedním rázem odvrátilo od Západu a vydalo se ostudnou cestou nacionalismu a svrchované moci.

Požádal jsem ji, abychom stezku prošli ještě jednou tam a zpět. Úzká, dlážděná cesta vedla podél necelé dva metry širokého kanálu odvádějícího horskou vodu. Nad stokou se k sobě ohýbaly koruny stovek sukovitých třešní. V širém okolí nejezdila žádná doprava. Při klidné procházce pod živým plotem květů jsem z jednoho z domů sousedících s kanálem zaslechl hudbu. Jen taková melodie pro flétnu, v Japonsku jeden z nejoblíbenějších hudebních nástrojů. Nebo snad šlo o Sonátu pro sólovou flétnu od Tórua Takemitsi? Přiznal jsem Rjóko, že na mě skutečně začínala působit jakási spiritualita. Zhnusil jsem se sám sobě – člověka na této cestě samozřejmě napadaly oduševnělé myšlenky. Proč jsem si neliboval v Rjóčině velmi specifickém způsobu pohybu, když v užších místech chvilku kráčela přede mnou? Proč jsem si nevšímal krátké, upnuté sukně, kterou měla na sobě? Neobyčejného tvaru jejího pozadí, ani ne plochého, ani ne zaobleného? Nebo jejích punčoch, stejně černých jako průsvitných? Proč jsem – abych tomu trochu ubral na banalitě – přehlížel obchůdky se suvenýry, prodávající na souběžné cestě trička a šály, jako by vůbec neexistovaly? Proč mi při každém kroku znělo v uších Nišidovo moudro, které mi Rjóko na začátku stezky pošeptala do ucha: „Dokáže-li se mé srdce stát tak čistým a jednoduchým, jako je srdce dítěte, myslím, že pravděpodobně neexistuje většího štěstí.“

Protože byly jeho myšlenky příliš radikální a mezinárodní, vyprávěla mi Rjóko tentokrát s náznakem úsměvu, nařknuli pravicoví politici a intelektuálové během Druhé světové války Kitara Nišidu z rouhání. Po válce ho kritizovali levicově smýšlející studenti, jelikož považovali jeho myšlení za velmi nacionalistické, a dokonce tíhnoucí k japonskému fašismu. Nišida vše omlouval zájmem vlasti, od násilí a útlaku po extrémní militarismus, válkychtivost a anexi. Filozofům, ale také poválečným básníkům, však představil učení.

Stezka filozofů vedla k chrámu Ginkakudži a provedla nás zenovou zahradou až ke Stříbrnému pavilonu, elegantnímu místu zbudovanému v roce 1482. Uhrabané štěrkové cesty kroutící se kopci. Dokonalost a harmonie, žádná z větví si nerostla jen tak nazdařbůh. Dvoupatrový pavilon s kulatými okny a fénixem na střeše. Zasněný chrám se u rybníka uzavírá sám do sebe. Zahrada s vytvořenou krajinkou z jemného písku, zobrazující horu Fudži a okolní pláž, je ještě mnohem impozantnější. Osekaný kužel písku – Fudži – má odrážet světlo měsíce.

Zatímco jsem nevycházel z úžasu – zahrada jako abstraktní forma a živoucí idea pro mne představovala vrchol dosud spatřené zahradní architektury – se mi Rjóko přiznala. Jen tak sama od sebe, aniž bych se na cokoli ptal. Pracovala v rozhlase. Svěřila se mi na tom místě před pískovým kuželem čekajícím na východ měsíce, řekla to zase s úsměvem, jako by plácala nesmysly.

 V regionálním rádiu měla od tří do pěti hodin odpoledne vlastní program, v němž se bavila s posluchači a jejich dotazy předkládala odborníkům. Často šlo o úplně obyčejné starosti, ale ona to dělala s radostí, v porovnání s učením na střední škole to byla práce snů.

Začalo mi lépe docházet, proč byla tak zvědavá a snadno navazovala kontakty. Místo jako směšnou jsem ji začal vnímat jako vtipnou, nekonvenční, moderní, upřímnou ženu v konzervativní, uzavřené zemi. „Vezmi mě na místo, o němž si myslíš, že se k tobě nejlépe hodí,“ požádal jsem, „a“, aby to neznělo tak osobně, „které pasuje k Nišidově filozofii.“ Zamyslela se a pronesla: „Zítra. Ráno po snídani.“

Čekal jsem, že navrhne vydat se ke Kinkakudži, Zlatému pavilonu. Ani ne tak proto, že zlatou fólií zahalený pavilon se majestátně odráží od hladiny rybníku, a tím patří k nejznámějším a nejfotografovanějším budovám v Kjótu (šel jsem tam jednoho brzkého odpoledne a díky hře světla s odrazem zlatého pavilonu v rybníce, která mě dokázala fascinovat celé hodiny, mě ani nepopuzovala masa návštěvníků), ale kvůli jeho historii, která spojuje to nejskvostnější a nejnásilnější z Japonska. Pavilon v roce 1394 postavil třetí šógun Jošimicu Ašikaga. Navrhl rovněž zahradu, jež se stěží připojuje k zahradě Stříbrného pavilonu a plynule přechází v okolní kopce a hory. Na jeho přání se vila po jeho smrti stala buddhistickým chrámem. V roce 1950 ho však zapálil mnišský novic. Dvaadvacetiletý Hajaši Joken byl tak posedlý krásou pavilonu, že se cítil povinen jej zničit. Jeho plán utonout v moři plamenů nevyšel. Přepadl ho strach, a tak uprchl. Než byl zatčen, ještě jednou se pokusil o sebevraždu. Joken byl odsouzen k sedmiletému trestu vězení. Záhy ho však propustili, neboť neshledali, že by byl ve stavu, kdy by mohl za svůj čin zodpovídat. Umístili ho tedy do psychiatrické péče. Trpěl vadou řeči a nenáviděl, jak už zmínil během procesu, své „špatné, ošklivé, koktající já.“ Nakonec se ukázalo, že trpí jak schizofrenií, tak paranoiou, a musel být hospitalizován.

Rjóko pravděpodobně pokládala tuto historii za až příliš známou. Jukio Mišima na ní založil jeden ze svých důvtipných románů, Kinkakudži, „Zlatý pavilon“, vydaný v roce 1956, rok po přestavbě chrámu. V tomtéž roce zemřel v psychiatrickém zařízení i žhářský mnich-učedník.

*

Vzala mě do chrámu Ninnadži. Buddhistický chrám šingonské větve zbudovaný v Období Heian (794–1185) vedl japonský buddhismus mnohem přísnějším ezoterickým směrem, než kterým se pohyboval původní čínský buddhismus. Během Období Heian a pod vlivem Šingonského buddhismu počal rozkvět umění kaligrafie, poezie a vizuálních umění.

Komplex obklopovalo tři sta kvetoucích třešní. Pětiposchoďová pagoda byla jedna z nejkrásnějších, které jsem v Japonsku spatřil. To ovšem nebylo to speciální, Rjóko chrám vybrala, protože bylo možné navštívit několik pokojů postranních budov a s šálkem čaje nebo bez něj se usadit na kokosové rohože. Sedět v tureckém sedu a jinak nedělat nic, jenom dýchat a být v klidu. Meditovat a zároveň se kochat pohledem přes zahrady a střechy chrámů. Mě to neobyčejně uklidnilo a Rjóko zvážněla. „Příroda je chrám,“ zašeptala z ničeho nic, „a chrámy tě zavedou zpět k přírodě.“

S rukama na kolenou a shrbenými zády (k zoufalství těch, kdo mě vychovávali, jsem nikdy nedovedl sedět rovně) jsem bez jakéhokoli úvodu prohlásil: „Ani jsem si netroufl povědět to bratrům! Že jedu sem! Do téhle země! Jen jsem neurčitě mlžil. Načas na cesty… kvůli dalšímu výzkumu. Bádání. Kvůli historickému bádání.“

„A?“ zeptala se lhostejně, „stálo Japonsko za tu lež?“

„Nikdy jsem neviděl ošklivější zemi. Moc lidí, mezi mořem a horami moc budov, moc betonu, moc asfaltu. Zároveň jsem ale nespatřil krásnější.“

Zavrtěla hlavou, potom přikývla. „Přesně tak to myslel Nišida. Věci nejsou protichůdné. Existují vedle sebe.“

S povzdechem si sundala sluneční brýle. Pohlédla na mě. Bylo to myslím poprvé, kdy se mi zpříma zahleděla do očí.

„Jsi fajn člověk. Asi největší sympaťák, jakého jsem kdy poznala.“

„Zdání. Navenek jemný, ale uvnitř nevyzpytatelný jako raněné zvíře.“

„Každopádně se s tebou dobře povídá. Zraněná zvířata jsou zrádná a nebezpečná.“

„Půjdu s tebou do studia.“

„Kam?“ Znělo to vskutku překvapeně.

„Do tvé práce. Do studia. Tam, kde natáčíš rozhovory.“

Nestála o to. Což mě donutilo zamyslet se, jestli opravdu pro rádio pracovala a jestli v něm měla vlastní program.

Příštího rána u snídaně (zvláštní, že jsme každé ráno u snídaně vypadali jako manželé, svěží a v dobré náladě, i když jsme nikdy nebyli tak blízko sebe, abychom navzájem mohli cítit naší vůni) jsem jí oznámil, že tentokrát jsem vybral místo, kam ji chci vzít.

Fušimi Inari-taiša. Džindža – svatyně – ve čtvrti Fušimi-ku. Jedna z nejstarších šintoistických svatyní v Kjótu. Ten nápad se jí nezamlouval. Já s ní ale chtěl procházet galeriemi zakrytými tisíci šarlatově červenými torii (bránami), jež vedou na kopec a, tak netypicky pro šintoistickou svatyni, na vrcholku zobrazují jasně rozeznatelný nejsvětější předmět: zrcadlo.

„Dobře,“ řekla nakonec, „Dobře. Když chceš.“

Znělo to téměř odevzdaně, jako kdyby předvídala, že se tam něco nadobro pokazí. Nechtěla se tomu nicméně postavit na odpor. Jak pravil Nišida: protiklady člověk musí nechat stát přímo proti sobě.

*

Dlouhá rudá chodba, kde člověk slyšel jen vítr a kde mu vše před očima nejdříve zoranžoví, zčervená, a nakonec krvavě zrudne, měla v sobě něco psychedelického.

„Můj otec byl v koncentračním táboře.“

Vypadlo to ze mě jako říhnutí, dřív, než jsem si to uvědomil.

„Komandant měl na něj pifku. Zneužívali ho. Sice ne denně, ale skoro každý týden. Jizvy od biče mu na zádech zůstaly po zbytek života.“

Vykoktal jsem to. Skoro jako ten mnich, který podpálil Zlatý pavilon, během svého procesu. Nebyla v tom žádná taktika, neměl jsem v úmyslu se o tom před Rjóko, ani před nikým jiným v Japonsku, jediným slovem zmínit.

„Má matka s dvěma bratry byli v jiném japonském koncentračním táboře.“

Řekl jsem „Jap Camp“? Nebo spořádaně „Japanese Internment Camp“?

„Od února 1942 do konce srpna 1945. Když spadla atomovka na Hirošimu, pustili je.“

„Já vím.“

Znělo to jako samozřejmost. Jako bych to měl vepsané ve tváři, jako by o tom ani chvilku nepochybovala. Klidně pokračovala v chůzi, v úctyhodné vzdálenosti ode mne. Mezi námi byl určitě metrový rozestup. Víc to nešlo – tak široká chodba zase nebyla.

„V dnešní době se nic neutají. Vygooglila jsem si to. Stojí to ve všech tvých záznamech. Narozen po válce. Rodičům uvězněným během války v táboře na Celebesu, v Indonésii.“

„A nepomyslela sis tehdy: s tím mužem už se nesmím více stýkat?“

„Pokud to pro tebe není důvod se mi vyhýbat, pak ani pro mě.“

Mezitím jsme opustili chodbu a scházeli jsme po stezce dolů. Už se nesmála, upjatě zírala před sebe.

„Nebudu se tě ptát, co dělal za války tvůj otec.“

„Můj otec je ročník 1940.“

„Tvůj děda…“

„Na takové věci se v japonské rodině neptáme. Pokud se děda chce s něčím svěřit, tak to řekne, nikdo ale nevyzvídá. Staršího se nikdy nevyptáváme, co v životě dělal, zanechal nebo spáchal. Předkové jsou svatí, pramatky stejně jako praotcové. Sem tam jsem zachytila něco o Koreji. A o Barmě. Víc nic.“

Autobusem jsme dojeli zpět do centra města. Seděla tak těsně u mě, že jsem ji konečně cítil. Vůně… jaká vlastně?

„Cítím se v Japonsku jako ve vězení.“ Hovořila tiše, jako kdyby ji nikdo nesměl slyšet. „Můžu to jen těžko vysvětlit, ale čas od času se potřebuji stýkat s cizincem. S Němcem, Dánem, Francouzem, Angličanem, raději ne s Američanem. Uklidňuje mě, když s tebou mluvím. Nebo s jiným mužem s tmavě modrýma očima, který se pravidelně vrací do Kjóta a s nímž si téměř každý den píšu. Nemám odvahu žít v zahraničí, jsem tady s mnohým spjatá. Japonsko ale prožívám jako veliké vězení. Člověk tady musí být výhradně japonský – nemůžu to vystát. Chceš být napořád Nizozemcem? Knihy, filmy, televizní seriály, oblečení nebo nábytek schvalovat pouze v případě, že jsou nizozemské? Jako žena zde nesmím mít žádný názor. Nebo alespoň ne takový, který se liší od myšlenek a výroků průměrné Japonky. Japonská žena myslí podřízeně. Byla jsem vdaná. Důvod našeho rozvodu byl, že jsem pro manžela byla příliš svéhlavá. V této zemi je velmi špatné lišit se od průměrného názoru. Nazýval mě děvkou, protože i v té době jsem ráda mluvila s cizinci. Ještě nikdy jsem s žádným cizincem nespala, občas jsem po tom toužila, ale nikdy jsem si netroufla. Bála jsem se zklamání. U cizinců, které jsem poznala, jsem si byla jistá, že byli v lásce obzvláště vášniví, i přesto však něžní. Nechtěla jsem si ověřovat, jestli mám pravdu. Láska zde představuje propustku k fyzickému násilí. Chtíč je pouze touha působit bolest. Nepochybně příšerným způsobem zobecňuji, ale nikdy jsem na vlastní kůži nezažila opak. A přece – a to je znovu jeden z mých rozporů – je mi příjemnější koukat na Japonce než na člověka ze západu. Způsob, jakým Japonec kráčí – muž, žena, mladí, staří, to je jedno. Způsob, jakým se Japonec pohybuje, klaní, chová – všechno je o dost elegantnější, než jak to dělají Evropané. Alespoň zvenku. Mám ráda japonské oděvy, raději si ale stejně obléknu sukni nebo džíny a přijdu si pak méně přitažlivá. Neexistuje nic úhlednějšího než japonské písmo a já už skoro ani nevezmu štětec do ruky, píšu na tabletu. Nacházím se ve dvou světech a nevím přesně, do kterého chci patřit. Asi ani do jednoho.“

            Trochu jsem se k ní naklonil a jasně teď ucítil její vůni. Trochu hořká, jako hřebíček, ale když jsem vůni více nasál, měl jsem pocit, že cítím něco sladkého.

*

Příštího rána se Rjóko v The French Bakery neobjevila, den poté rovněž ne. Opustil jsem Kjóto, aniž bych se s ní rozloučil. E-mailovou adresu mi nedala, neznal jsem její příjmení. Zmizela tak, jako se objevila: nenadále. Myslím, že ke mně byla příliš upřímná – je jednodušší žít s celými a polovičními lžemi. Nebo s výmysly, které člověku sedí jako rukavičky.

Nechyběla mi – a i to se dalo stěží vysvětlit. Stejně jako Japonsko mě svým způsobem přitahovala, ale abych jí nepodlehl, předstíral jsem naštvání. A ach, jedno mě možná přeci jen naučila: člověk musí všemu čelit. Proudící voda se nikdy nevrátí k prameni, stejně jako padající květina nikdy už více nepřiroste k větvi.

NL | SR