Šla jsem s matkou podél sportovního hřiště. „Podívej,“ ukázala prstem, „krása, že jo?“ Krajnice cesty byla posetá plechovkami od piva a všechny byly zelené. Leželo jich tam tolik, že už nebyly pouhým odhozeným smetím, ale téměř mozaikou trávy a plechu v mnoha odstínech zelené. Matka, která by za normálních okolností chtěla z mopedu všechny, kdo dělají hluk a bordel, nelítostně postřílet, rozjařeně hleděla na krásu u krajnice. Zvláštní, pomyslela jsem si, jedna plechovka by byla ošklivá, ale mnoho na jednom místě tvořilo něco hezkého. Možná je to varování, že něco ošklivého se může ve velkém množství najednou stát krásným.