Tak nějak jsem ztratila samu sebe. Moje bývalá osobnost se potuluje někde v uličce šestnáct sektoru A našeho skladu. Moje duše tam chrápe mezi kýblem a štětkou do záchoda. Copak je možné, aby emoční inteligence klesala přímo úměrně počtu zabalených krabic ve dnech strávených jako skladnice? Stávám se pomalu a jistě, ne někým jiným. Stávám se nikým. A to teď potřebuji. Být operátorkou logistiky, jak znělo v inzerátu, aby to znělo světově. A dál už nic.
Zvenku sem práší červnové dusno plné akátového a lipového pylu. Vevnitř panuje řád a systém řad s čísly a písmeny v několika patrech. Hodiny na velké stěně haly z vlnitého plechu nekompromisně vyměřují náš čas. Jedna půlhodinová pauza na oběd, dvě pětiminutové a dost. A vše má své přesné místo. Není tu žádná věc, která by měla pochybnosti o tom, kam patří. Nekonečné kartáčnické zboží od kartáčků na zuby přes štětce, štětky, nejmodernější druhy kýblů, mopů, smetáků. Neubráním se fascinací nad existencí tolika smetáků a kartáčů. Přesto máme na světě tak málo uklizeno.
Někdy v kýblu najdeme chcíplou myš. O hmyzu raději ani nemluvím. Občas se bojím, že v tom kýblu najdou mě. Sousloví má nervy v kýblu, pravděpobně vymyslela nějaká podobná existence jako já. Ta rozlehlá hala ve mě vyvolává pocit, že mě jednoho dne sní. Že se v ní ztratím. Může v ní být v podstatě cokoliv a za čas zjistím co. Co mě naopak naplňuje svou prostotou a jednoduchostí – někdo si něco objedná, my to zabalíme a odešleme mu to. Čistý a jasný jako facka. Prostor pro chyby se zdá být velmi malý. Navíc vše, co sem nepatří, vyhodíme či přemísníme do uličky Z. Uličky posledních kusů. Chová se jako nenápadná černá díra, odkud se věci tajně samy transportují do domovů zaměstnanců.
„Kláro, vy jste tady zase zabalila zase místo Spokar štětce Vala. To si musíte pořádně přečíst tu objednávku. Na co sakra myslíte?” hlásí rozhořčeně Marta, vysoká, hubená padesátnice v modrých legínách a pracovní haleně. Voní po pracím prášku, mýdlu a cigaretách.
„Omlouvám se, dám si na to pozor, vypadají dost stejně,” špitám podivným hlasem odněkud z dálky. Nejspíš mě ani nemohla slyšet. Rychle beru si vozík a nový seznam a jedu hledat, kde co je, protože si to pořád ještě nepamatuju. Objednávka drogerie z Havlíčkova Brodu. Musím počítat správně. Začínám si zpívat: “Jeden, dva, tři kartáčky na ruce, čistota je půl zdraví. Jeden, dva, tři šmirglpapíry zrnitosti šest set, jemné zrno na velmi jemné broušení.” Říkala jsem vám to, mozek mi vypovídá službu.
Marta mé broukání neslyší. Ona sama se zvolila šéfkou všech štětců a kontroluje nás, i když za to nemá ani korunu navíc. Dělá to pro čest a pověst celého skladu. Pracuje tu nejdéle a vlasy už má skoro úplně bílé. Nosí vysoko vyčesaný culík a gumičky, které pravděpodobně nakupuje se svou vnučkou. Myslím, že to ve skutečnosti není špatná ženská, ale život jí asi dost vyškolil a tak je někdy zbytečně drsná. A těmi gumičkami to asi nařeďuje. Nemůžete brát vážne někoho, kdo má účes jako pětiletá holčička. I když naštvaná pětiletá holka vlastně není nic moc. Připomíná mi maminku jedné kamarádky z dětství. Určitě taky kouří v kuchyni, kde vaří ostrá jídla a kouří asi i při věšení prádla. Občas zapomene, že je přísná a směje se hodně nahlas a někdy zas očima. Zvláštně mě dojímá.
A pak tu pracuje ještě pět žen. Dvě v podobném věku jako Marta, tři mladší než já. Neznám nikoho zatím dobře, ale kdyby někdo maloval obraz, jak venku postávají na pauze a pokuřují, patrně by se jmenoval “zklamané životem”. Přeháním to. Spíš jsou normální a trochu cynické. Nesnáší tuhle práci, a zároveň nejsou schopné odejít. Myslela jsem si, že lidé, kteří celý život dělají to, co je nebaví, musí být slaboši a hlupáci. Že nejsou silní, aby svůj život riskovali a šli jinam. Ne všichni mohou. Když u oběda poslouchám o čem se baví, úplně klidně by jedna z nich mohla být moje máma, nebo teta. Ostatně jedna z nich jsem já…
Ono jde o to, že na tak malé vesnici jako je tahle, není práce, do které si zajedeš na kole, odkroutíš si svých osm hodin od sedmi do tří a zbytek dne můžeš zase doma, zas tak špatná. O všechny ty venkovské zahrady a rodiny se přece musí někdo starat. U oběda se vždycky baví o tom, co budou vařit k večeři a o víkendu. Dostávají šedesát na hodinu a na konci měsíce si odnesou o málo víc, než je povinná hrubá mzda. Co z toho sakra uvaří. Ještě že mají ty zahrady. Jak moc se od nich liším? Za prvé zním jako snob. Zadruhé tím, že jsem tu na chvíli. Je to dočasné, než vymyslím co se sebou. A co když si to ty tři před dvaceti lety taky říkaly?
Pomalu obcházím uličky a hledám speciální mop s vychytaným systémem ždímání. Kýbl má svítivě zelenou barvu a mop má fialové třásně. Líbí se mi. Asi si ho taky pořídím. Kdyby posádky raket potřebovaly mopy, jistě by si objednaly tento. Proč tu jsem? Na světě. Ve skladu. Ve vesmíru. Dny ubíhají v podivném rytmu a já jen čekám, co bude dál. Systém a pořádek mě uklidňuje. Radili mi – najdi si něco, co bude mít jasnou strukturu. Navíc se mě tu nikdo na nic neptá. Mohla jsem pracovat třeba i v knihovně, ale vyhovuje mi být večer ztahaná jako pes, takovýhle svaly jsem ještě nikdy neměla. Když mám chvilku zatínám je a sleduju své bicepsy.
Odstěhovala jsem se na konci května z Prahy. Došla mi chuť a ztratila jsem tempo, kterým se lidé ve velkém městě pohybují. Chodila jsem mezi nimi tak pomalu, že jsem se už nikam neposouvala. Obrazně řečeno, samozřejmě. I když je fakt, že jsem se poslední týdny už ani nevzdalovala z bytu. Dlouhá léta jsem zastávala názor, že je úplně jedno, kde člověk bydlí. Že svůj venkov si musíme najít spíš uvnitř sebe. Štvali mě všichni ti, co se odstěhovali někam do Brd, Berounsko a pak dojížděli každé ráno autem ucpat Prahu. Pokrytci. Utéct z města, ale hlavně si odnést domů tolik peněz, na které jsou zvyklí. Proč? Aby se za ně dali nakoupit všechny ty sekačky, grily, bazény, pece na pizzu, udírny, dovolené, trampolíny pro děti, auta a tak dál. Nedává to přece smysl. To právě skladnice odtud nedělají, uznávám je za to.
A protože jsem dobalila poslední objednávku dneška chvatně odcházím. Ani se nepřevlíkám. Beru kolo a roha a odjíždím bez rozloučení. Nebudu si na nic hrát, ať si myslí co chtějí. Potřebuji vypadnout.
***
Léto je krásné, ale i těžké a vyčerpávající. Nad poli se rozprostírá suchý horký vzduch a je vidět. Přináší s sebou prchavý příslib, že brzy přijde bouřka a déšť. Cítím se taky jako léto. Sucho a pak déšť tak velký, že způsobuje spíš povodně než nosí úlevu. Jednou tak a jednou tak. Mám chuť být zticha. Mám chuť zpívat. Třeba na mě dost sedící text od kapely Mňága a Žďorp “Jmenuji se po tátovi, je mi třicet let.” Mám chuť něco začít dělat. A hned poté mám chuť dělat nic. Mám chuť se tu na chvíli zašít. Možná trochu zešílím a budu taková bláznivá Viktorka naší vesnice. Možná začnu chovat králíky, nebo alespoň slepice, vyšívat, pěstovat obří dýně, nebo vyřezávat totemy.
Na chalupu to mám šest kilometrů na kole. Není to tak blízko, jak bych si po celém dni tahání těžkých krabic představovala, ale je mi dobře. Nikdy jsem na kole nejezdila moc dobře. Teď si to užívám. Nebojím se o sebe jako kdysi. Helmu mám, tak co se může stát. Projíždím vesnice, pole, velkou část jedu pohodlně na cyklostezce. Nemusím mít starosti, když jedu. Jedu přece domů.
Doma je zvláštní instituce. Lpění na soukromí. Vysoké kamenné ploty, přes které není vidět. Tak, jak to má i moje rodina ráda. Za zdí lidé konečně mohou být lidmi. Hned, jak se zabouchnou dveře, mohou si nahlas oddychnou, sundat batohy plné předstírání a dát si nohy na stůl. Užívám si, že mě nikdo nevidí. Mohu cokoliv. Dokonce i chodit nahá. Nechci být jako ti, kteří se samoty leknout a a pro jistou úlevu zaplní místnost rychle zvukem televize, rádia, začnou telefonovat, nebo sjíždět sociální sítě. Chci být skutečně jen se svými myšlenkami. Jestli nahá ještě uvidím, v chalupě není zas takové dusno jako venku.
Nikdy jsem sama nebyla a musím se to naučit. Odháním od sebe pozornost jako mouchy. Část mě pořád nějak podivně svítí v jakékoliv situaci a vábí muže, jak lampa hmyz. Lapám je aniž bych chtěla. Nechápu, čím to může být. Možná proto, že věřím, že nejdůležitější věc na světě je hladit a být hlazen. Partnerství pro mě hodně znamená a nebála jsem se to ukázat světu. Když do toho jdu, tak naplno. Každý, co se kdy ocitl v mé náruči, byl v mé hlavě v tu chvíli někým, s kým si umím představit sdílet celý život.
Muži mě mají rádi, dokud jsem bezproblémová. Ano. Báječná bytost bez negativních projevů. Nekřičí, nebrečí, nebojí se. Nedělá scény, není sobecká. Ale no tak. Báječní lze být, jen když si na to dáme prostor a svobodu. A v té svobodě se pak občas přece můžeme chovat jako kreténi. A netrestat se za to. Nebudeme přece v sobě dusit emoce a natírat všechno na růžovo, protože šedá je taky dobrá barva. Nepotřebuju, aby mě někdo chtěl měnit. Vyhovuje mi, jak to je. Lidi si dost ujíždí na tom, že splynou s okolím. Vždyť se i říká, že jsi průměr tří lidí, s nimiž trávíš nejvíc času. Bude asi výzva nestat se skladnicí tělem i duší.
Ztratila jsem chuť, být někým kým nejsem. Nemluvím o přetvářce, mluvím i o tom neustálém zlepšování se. O nasazování masek, ze kterých nás bolí obličeje. Z vlévání emocí do prázdných slov. Vždyť kolikrát se nám nechce nikoho vidět a ani pozdravit. Nebaví a nezajímá nás nic. Natož sedět a mazat tomu někomu druhému chleba k svačině a med kolem huby. Potřebuji odložit vše, kvůli čemu nemohu v noci spát a jsem z toho až nemocná. Smutná čekající na další fázi života.
Hlavní vrata vržou, jak kdyby byla naštvaná, že jsem zpátky. Vchodové dveře jsou po povodni před x lety zkřížená a jdou blbě otvírat. Z omítek nad postelí se drolí kusy zdi. Jednou před spaním jsem si četla v posteli a zrnko omítky mi málem spadlo do oka. Zeď je vymalovaná vápnem, mohla jsem klidně oslepnout. Domek po dědovi má příchuť historie a je v dezolátním stavu. Nikdo mu léta nevěnoval péči. Já ho opravím až trochu našetřím. Až teda budu mít jinou práci. Už zase pracuji s tím otravným až. Až něco – tak něco. Tak něco trochu udělám hned. Natřu a zatmeluju a hlavně se budu soustředit na zvelebení zahrady. Bude to asi k ničemu, ale možná domu stačí vědět, že ho mám ráda. A bude míň vrzat a strašit mě. Stal se z něj dům pro zoufalce a už je tu nechce. Každý ho podivně slepuje. Strejda tu bydlel taky po rozvodu. Ale díky němu je tu koupelna se sprchou a splachovací záchod. Nemám po rozvodu. Mám po rozchodu, ale je to v podstatě totéž. Na konci člověk zůstává sám. Nic strašného se nestalo, ale je těžké si připustit, že s ostatními lidmi máme jen určité množství času, slov a tak nějak vlastně všeho, co si můžeme vzájemně předat.
***
Na první pohled jsem měla všechno. První pohled by se neměl brát tak vážně, neboť úskalím prvního pohledu bývá povrchní letmost, která nikam nedohlédne. Uvnitř sebe toho přece nosíme víc. Celý život pracujeme na tom, abychom byli co nejvíc sami sebou. Jenže, když už se do toho pořádně dám, vždy mě překvapí kolik bytostí v každém z nás třímá. A kde se to v nás pořád bere? Některé osobnosti jsou báječné. Užijeme si s nimi měsíce a roky a život tancuje v rytmu, kdy vše dává smysl. Pak jsou tady taky doby, v nichž ty krásné bytosti z nás někam mizí a zůstávají tu po nich skořápky minula. Svlíkají se jako hadi z kůže. A průsvitné zbytky zůstavají v našich tělech a my šustíme ve větru jako podivný lidský hudební nástroj.
Vím, že nesmím tolik přemýšlet. Skoro celý život pracuji hlavou. A o smyslu života přemýšlím v podstatě denně. Je to můj hlavní koníček. A když jsi hlava přemýšlivá, hlava se docela blbě vypíná. Jede na plné obrátky a občas vymyslí něco fakt originálního, ale většinou se v tom zbytečně motá.
Kousek za chalupou teče Labe. I v létě je příjemné a osvěžující. V zimě mě děsí. Jako malí jsme po něm chodili a jednou pode mnou led zlověstně křupl. Začala jsem se bořit do ledové vody, ale naštěstí jsem se nepropadla úplně. Byla to moje hovadina, že jsem se nechala ostatními strhnout. Ale ten zvuk mě občas děsí ze spaní dodnes. Dnes se vykoupu. Možná není tak čisté jako bývalo, ale je mi to jedno. Trocha chemie z kolínských továren ještě nikoho nezabila.
Odkládám všechno oblečení, vlasy si uvazuji do drdolu. Rybáři tu zrovna nejsou, je pondělí a oni se o víkendu vyřádili a manželky je dnes nepustí. Nořím se do chladné vody. Řeka mě objímá. Říká mi, že všechno bude dobré. Cítím její proud, stahuje mě k sobě. Ale já umím plavat opravdu dobře. Nechávám vše plynout. Zvládám dělat pravidelná sebejistá tempa, citím se jako silný vodní brouk. Koupu se snad hodinu.
U břehu jsem asi někde ztratila boty. Hodila jsem si je nepozorně do vysoké trávy a prošla to tu teď znovu stokrát a boty nikde. Odnesu si domů spíš armádu klíšťat. Navíc už setmělo a je mi zima. Nevadí, najdu je až zítra za světla.
Najednou v záchvatu hledání ucítím ten divný pocit, že tu nejsem sama. Někdo na mě kouká. Vsadím se, že tu předtím nebyl. Aha!
Co tady proboha děláte, vždyť jste mohl něco říct,” vyhrknu a zakrývám se zatímco hledám v šeru oblečení.
„Mohl bych se vás zeptat na totéž,” odpoví klidně mužský hlas.
„Proč jste nenaznačil, že tu nejsem sama, nedošlo vám, že bych se třeba takhle tady nekoupala,” stěžuju si a ukazuju na sebe. Je mi zima, rukama pořád šátrám, kde mám boty.
„Nahá.”
„Jo.”
„To je v pohodě, já vás nevidím,” odpovídá.
„Jak jako nevidíte, vždyť stojím tady před vámi.”
„Jsem slepý,” říká hlas z rákosí.
„Tak to je nejhloupější výmluva, co jsem kdy slyšela.”
„Je to pravda. Nejdřív jsem vás neslyšel a pak jsem vás zas nechtěl polekat. Navíc jsem si nebyl pak úplně jistý, že se nechcete utopit,” odvědí muž.
„Proč bych se chtěla proboha utopit?”
„Někdo, kdo se koupe s takovou intenzitou a tak dlouho, by se možná mohl chtít unavit a utopit. A brečela jste, tak nevím.”
„A vy jste se nechtěl náhodou utopit?!”
„Náhodou nechtěl.”
„Tak v tom případě se tu nikdo nechtěl utopit. A kdybych se topila, vy byste mě nechal?”
„No co bych asi tak mohl dělat, když jsem slepý a neumím plavat. To je na vaše triko. Ale proč jste brečela?”
„Nevím. Na to, že jste slepý toho nějak moc vidíte, nebo víte.”
“Nikdo nic neví.”
„Vážně?”
„Myslím, že ne. Je potřeba si to sami vytvořit, co víme, pak tomu věřit a radši si pak neházet klacky pod nohy, tím, že to budeme moc nezpochybňovat.”
„Vy se tím řídíte?”
„Snažím se. Třeba si říkám, že nemám zrak, ale o to mám lepší všechny ostatní smysly. Slepý jsem odjakživa a myslím, že jsem to tak přijal, věřil tomu, že je to v pořádku a že to zvládnu.”
„To jste dobrej.”
„Ani ne, občas bych vidět chtěl.”
„Třeba co?”
„Jak řeka teče, jak je široká. Měsíc. Hvězdy. Vás.”
„Řeka je tady tak šest metrů široká. Měsíc zrovna dorůstá a je ho jen půlka. Hvězdy dneska moc nejsou. No a já jsem třicetiletá, hnědovlasá a poslední dobou se mnou není moc sranda.”
„Stalo se vám něco?”
„Zas tak strašného ne. Ale z mého pohledu jsem ztratila sebe.”
„Tak se zase najdete.”
„Snažím se najít. Mám i teorii, jak na to.”
„Jakou?”
„Budu se snažit žít v jasně daném řádu a pak postupně a pomalinku svou osobnost opravovat jako barák, co jsem zdědila po dědovi.”
„Nejste na sebe moc tvrdá?”
„Mám pocit, že jsem na sebe moc měkká.”
„Někdy je nejlepší věci nechat plynout.”
„Nic s nimi nedělat?”
„Ne, dělat, ale netlačit řeku, která teče sama.”
„To je hezký to neznám. Mám ráda metafory.”
„Budete o tom přemýšlet?”
„Určitě jo. Možná bych fakt mohla být víc jako ta řeka.”
„Jen plynout.”
„Jo.”
Jdu domů a cítím se líp. Myslím, že jsem za sebou něco nechala. Nemyslím tím boty. Ve vzduchu je cítit přicházející bouřka. Jdu bosa a pomalu, ale do chalupy to stihnu včas. Dveře ani nezavrzaly.
***