Šlápnu silněji do pedálů, a cítím vítr na pokožce i ve vlasech. Hluk aut slábne. Jak jedu touto malou ulicí, mám pocit, že nebe mění barvu. I vzduch chutná jinak. Je to jako bych byla v jiném světe.
Znám tuto ulici velmi dobře, vyrostla jsem v ní. Teď tu žijí především staří lidé. Když je vidím, zpomaluji, abych nezdůrazňovala, že jsem ještě tak mladá a silná.
Většina domů, které tu stojí, ještě dýchají atmosférou mého mládí. Mají veliké zahrady ohraničené nízkými zdmi. Ve velkých oknech domů jsou vidět bílé záclony svázané na straně mašlí jako dlouhé dívčí vlasy.
V tuto hodinu je tu cítit koření a rýže. Vůně mého dětství. Když projíždím ulicí, mám pocit, že se s každým sešlápnutím pedálů vracím o pár let v čase a svět jako by byl čím dál menší.
Vidím ho.
Vyvolává to ve mně obdobné emoce, jako bych opět spatřila svou první učitelku ze školky. Hrdě se na mě dívá stojíc mezi hliněnými zdmi. Zastavuji poblíž zdi a opírám o ni své kolo.
Přesouvám popruh svého tašky tak, že ji teď mám na břiše a vytahuji z ní láhev na pití. Abych se ujistila, že kolo pevně stojí a nespadne, několikrát na něj zkusím zatlačit. V jedné ruce mám láhev a druhou svírám sedlo svého kola. Stoupám si na sedlo a pokládám bradu na zeď, která je teď o něco nižší než já. Pak ho spatřím v celé jeho slávě, úplně září.
Hořká vůně nezralého vlašského ořechu mě šimrá v nose. Ten ořešák byl oblíbeným stromem všech dětí z okolí. Mí kamarádi a já jsme si mysleli, že je to nejlepší, nejzelenější, nejvyšší a nejkrásnější strom na světě. Pokaždé jsme byli zvědaví, jak asi bude chutnat ořech z toho nejlepšího stromu.
Strom stál na zahradě „Daye“. Daye byla žena s dlouhými černými vlasy a místní švadlena. Bydlela sama a byla zamilovaná do svého stromu. Starala se o svůj strom stejně tak jako o nás.
Zlobila se na nás, protože jsme na strom házeli kameny nebo lezli na zeď. Tehdy slibovala, že nám každý rok dá několik hrstí ořechů. Každý rok jsme čekali na ořechy, které zabalila a položila nám je před dveře.
Daye na strom pověsila houpačku. Říkala, že se smíme houpat tak dlouho, dokud strom nezačne naříkat a křičet.
Nikdy jsme nechápali, co myslí tím nářkem a křikem stromu a ani jsme nikdy nic neslyšeli. Ale někdy když jsme si hráli a houpali se, zavolala na nás Daye, že strom naříká a je unavený.
Když to Daye řekla, museli jsme rychle přestat s hraním a jít domů. Když jsme hned nepřestali, přišla na zahradu a od stromu nás odehnala. Někdy, když jsem se houpala, podívala jsem se na Daye. Mezi napůl rozhrnutými záclonami jsem ji viděla sedět za šicím strojem, jak se na nás dívá. Viděla jsem ji za velkými okny, která směřovala ke stromu, jak ostražitě pozoruje svůj strom.
Když jsme si dohráli, přiběhla pokaždé ke stromu a hladila ho, jako by to byl kůň, taky mu zpívala a povídala si s ním. Daye většinou mlčela, ale svému stromu měla hodně co říct. Jednou jsem ji slyšela, jak říká, že lidé neumí naslouchat a nerozumějí jí. Že se lidé od stromu musejí naučit naslouchat a mít trpělivost. Že jestli lidé nezůstanou, dokud nepřejdou všechna roční období, nepochopí nic z plodů svého života.
Zatímco se snažím udržet rovnováhu, otevírám láhev a mířím s ní přes zeď. Liji na zem trochu vody. Půda objímá kořen stromu a svírá ho jako drahocenný poklad. Sleduji každou kapku, abych se ujistila, že svoji povinnost plním správně. Vím, že strom Daye v dlouhých suchých letních dnech vodu potřebuje. Na kůru stromu prýští poslední kapky.
Dívám se na zahradu. Na cihlách kolem oken je bílá látka. Slyším zvuky mého dětství, křik mých kamarádů, Daye. Ale strom žádné zvuky nevydává. Ani tomu tak nikdy nebylo. V den, kdy Daye zemřela, jsem hodiny marně seděla s uchem přitisknutým na kůru stromu, abych zaslechla jeho křik a pláč.
Dívám se na velká okna, která jsou zavřená, bez záclon. Pouštím se zdi a opět si sedám na kolo. Šlápnu usilovně do pedálů a nejradši bych nezastavila, dokud tu bude stát dům, strom i zahrada.