Jarní kvítí

Je jaro. Vodouch z řeky pozoruje pět siluet na hrázi. Občas jedna splyne s druhou, noha se přelije v koleno, paže zmizí v zádech. Čtyři děti v zástupu následují matku. Ta má svěšená ramena a na hlavě plátěnou, po obvodu potrhanou Hučku. Vítr postavám nadouvá pláště.

„Pojďte, ratolesti,“ pobídne je, aniž by se otočila. „Musíme všechno dostat zpátky.“ Jako první v řadě kráčí druhá nejstarší dcera, jež si na prsty znuděně natáčí Ofinu. Tento detail vodouch v řece pravděpodobně nezaznamenal. „Už mě to nebaví. Chci domů.“ Její vzdychání přehlušuje vodu omílající břeh.

Její mladší sestra má sukni posetou blátivými skvrnami, pozoruje však pouze matčinu Hučku proti tmavě fialové večerní obloze a zapomíná se dívat pod nohy, takže jí mezi bosými prsty čvachtá bahno. Kdo si taky na takovou výpravu obuje sandály. Je Delší než ostatní a neustále přes Ofininu hlavu pozoruje maják matčiny Hučky. Za ruku pevně drží Malého brášku.

Vzadu se belhá nejstarší dcera. Levou nohu má delší než pravou, a proto Pajdá. Doktor tvrdil, že pravá noha levou během pár let dožene, ona však pobavení v jeho hlase neocenila a vyčetla Hučce, že se jen zbaběle smála. Zvedla se a odkulhala z čekárny, aby nemusela přihlížet, jak Hučka koktá své díky. „Prostě se mi moc ulevilo,“ zaslechla, jak se mu Hučka svěřuje.

Přihlížejícímu pavoukovi hrozí, že je ztratí z očí, protože Hučka velmi pospíchá. Před západem slunce chce dojít až k propusti na konci hráze, kde se většinou vrší odplavená prkna. Tři navzájem podepřená prkna by měla zajistit dostatek nočního klidu. Další ráno si rodina chatrč postaví znovu.

Hučka sleze z hráze a začne sbírat prkna plovoucí na kalužích. Sestry pomáhají dolů nejdříve sobě navzájem, potom Malému. Svah je strmý. Stmívá se. „Dávej si pozor na záda, mami.“ Dlouhá neklidně přihlíží.

„Jsem unavená, chci spát.“ Ofina otálí nahoře a mluví, jako by snad rodina mohla za její neklidný spánek, i když to může vyčítat pouze řece. „Nechci tu být.“

Pajda obrátí oči v sloup a převezme od matky prkna. Dlouhá loví z kaluží příbory a vlněnou šálku a strká je do ruky Malému. „To nesmíš říkat, ségra, nemyslíš to vážně. Jednou už je to náš domov.“
„O tom pochybuju.“
„Chybělo by ti to.“
„Nenávidím řeku.“

Pavouk se při jejích slovech zardí a nebýt toho, že je její nenávist k řece tak hluboká a opravdová, býval by se za Ofinu omluvil. Takhle by však omluva vyzněla prázdně. Kromě toho není rozumné, aby se pavouk zabýval lidskými problémy. Pajda si naloží prkna na ramena a vydá se na zpáteční cestu. Ostatní ji vmžiku předejdou, ji to však netrápí, protože oni přeci nesou daleko lehčí náklad.

*

Je jaro. Dlouhá se trhnutím probudí, když zaslechne pláč Malého, a vyskočí z postele. Probrodí se k němu vodou a vysadí si ho na záda. „Dobře se drž.“ Vedle ní se brodí Hučka. Vzhlédne a na kraji prolomené hráze spatří Pajdu, která je divokým máváním přivolává k sobě. Ledovým větrem je promrzlá do morku kosti, i tak však uposlechne.

„Máš moji hučku?“ Hučka sedí bez hučky vedle Pajdy. Jemně žužlá stéblo trávy visící jí z koutku úst. Ofina sedí o pět metrů dál a láme větvičky. Takhle shora má rodina výhled na zející díru, kterou řeka letos v hrázi vytvořila. Řekou hučí právě uvolněná síla. Prkno skotačí ve vlnách.
„To je smůla,“ řekne Dlouhá váhavě.
Hučka se poškrábe na hlavě. „Neztrácej naději, zlato. Tohle je náš domov.“
„Nemohli bychom něco udělat? Pro Malého je to tak těžké,“
„Znovu postavit,“ odpoví Pajda kousavě. „To k tomu patří.“
„A nemohlo by to jednou být jinak?“
„Není to jinak.“

Ofina se postaví a rozkřičí se: „Chci se přestěhovat!“ Zatímco jí vítr láme hlas, vyhodí do vzduchu hromádku zlámaných větviček, jejichž oloupaná kůra se pomalu snáší k zemi. Hučka se zlobí.

*

Je jaro. Čtyři postavy dávají pozor, kam šlapou, pátá se nese. Vydaly se proti proudu, aby lépe poznaly řeku, která je už tolik let sužuje. Jejich na kusy rozbitá chajda znovu plave ve vodě a Dlouhá chce přijít na to, proč se hráz protrhává pokaždé na stejném místě. Hučka kráčí těsně za Ofinou a domlouvá jí, aby přidala do kroku. Dlouhá je ráda, že se s ní na průzkum vydala celá rodina, aby ji podpořila, a podává matce ruku. Ta jí však pouze na chvíli stiskne prsty a pak ruku pustí. Dlouhá si zuby odtrhne hranu nehtu. Ofina na ni vrhne znechucený pohled.

„Co myslíš, čím by to mohlo být?“ Dlouhá se ohlédne.
„Netuším. Představuju si to tak, že na jaře, když všechno taje, řekou najednou teče víc vody.“
„To jo, proč se ale hráz prolomí vždycky u nás? Proč ne u sousedů?“
„Nevím.“
Pajda se ušklíbne: „Tohle je ztráta času. Musíme domů. Musíme si znovu postavit chatrč.“
„Všechno tady je ztráta času,“ odsekne Ofina. „Chci pryč.“

Dlouhá si kouše další nehet a pozoruje, jak Hučka chytá Ofinu za paži a syčí jí do ucha, že si má odpustit tyhle drzé poznámky, jinak jednu chytne.

Kolem proletí olšový list. Všimne si bouřkového mraku, který za malý okamžik promáčí rodinu na kost. List se však mokra nezalekne, třepotá se vesele dál vstříc temnotě a radostí nad tou vyhlídkou udělá kotrmelec. Prvním úderem blesku se zuhelnatělý rozpadne na padrť.

„Bouřka!“
„Ratolesti, hledejte strom, musíme se schovat.“
„Pod stromem? Je to rozumné?“
„Na otevřeném prostranství by člověk právě neměl…“
„Tady nejsme na otevřeném prostranství. Dělejte, co říkám. Šup, támhle pod tu olši.“

Život ostatních olšových listů očividně není tak šťastný. Děsí je dobrodružství, jež pro jejich brášku skončilo úderem blesku, a tak se pevně drží svých větví a chvějí se. Hučka si přitiskne Malého k sobě, aby ho udržela v teple. Celá rodina promokla až na kůži. Hučce se lepí na čelo volně visící dlouhé vlasy. Pajda se opírá o Dlouhou a Ofina se tiskne ke kůře stromu, zatímco z oblohy padají kýble vody a proměňují břeh v neschůdnou bažinu. V blátě se vytváří pramínky vody, které se slévají a zvětšují, pak ústí do řeky.

Ofina proklíná tu zpropadenou řeku, která jí ztrpčuje život. Vidí ji proudit. Vidí ji růst. Ten hnědozelený had se plazí krajinou a polyká všechno, co mu stojí v cestě. Protože může roztáhnout čelist, požírá telata, aniž by se zakuckal, potom si olízne tlamu a přibude mu další hlava. Proč vždy proboří hráz na stejném místě? Zatímco Dlouhá to považuje za otázku, Ofina pouze za konstatování. Děje se to: pozor, nebezpečí úrazu, odejděte. Rodina však nedbá.

*

Je jaro. Malý se utopí.

*

Je jaro. Hučka už není plátěná, ale z černé plsti, protože lépe pasuje k její černé hedvábné blůzce. Oblečení objevila Dlouhá ve vesnickém secondhandu. Hučka se do něj dnes ráno s nechutí navlékla, zatímco její dcery souhlasně pokyvovaly hlavou. Pajda si hraje se žábou. Sousedka, která má Hučku a Ofinu odvézt na radnici, vjíždí do dvora.

Hučka bubnuje prsty o přepážku recepce. Recepční zmizela před čtvrt hodinou, aby přivedla radní, jež rozhoduje o hrázi. Hučka má sucho v ústech. Velká fuchsie stojící za přepážkou se podél ní ohýbá k hodinám. Má povadlé listy. Recepční do jejího květináče každý den vylévá vystydlou ranní kávu.

V čekárně za ní sedí Ofina uvelebená v měkkém křesle a ze stojánků vybírá letáky, které se jí nejvíce zamlouvají. Rozkládá je a znovu skládá do tvaru lilií. Na klíně má položenou brožuru „Jihozápadní region. Které změny se týkají vás?“, „Zájmy komunitního centra“, „I starostové nakupují“ Křeslo vrže. Sestry zůstaly doma.

„Madam. Děkuji za trpělivost.“
„Ano.“
„Dáte si kávu?“
„Ne.“

Usadí se k dlouhému stolu naproti recepci. Na stole stojí kytice umělohmotných růží, papírové kelímky a prázdná konvice. Radní se každou chvíli ohlédne přes rameno.

„Povídejte. Jaký máte problém?“
„Hráz se stále bortí.“
„Ach ano. S touto skutečností jsme obeznámeni. Pracujeme na tom, ale v tuto chvíli…“
„Jak?“ Hučka ztrácí svou za normálních okolností nekonečnou trpělivost.
„Usilovně se zabýváme rozpočtem, který…“
„To už trvá roky.“
„Co kdybychom si společně prohlédly územní plán na příštích pět let?“
„Ne.“
„Madam, ráda vám pomůžu, ale musíte mi říct, s čím.“
„Vždyť to říkám. Hráz se bortí.“
„Radnice bohužel nemůže řešit vše najednou. Momentálně…“
„Proč?“

Ofina přihlíží zpovzdálí. Zatne pěsti, až zbělají, prsty obemkne opěrku židle a nadechne se. Vstane a přisune se na místo vedle Radní. Aniž by z ní spustila oči, stiskne jí ruku. „Dobrý den, jsem její dcera, mohla bych se zapojit do hovoru?“

„Ano.“ Radní si zastrčí za ucho uvolněný pramen vlasů.
„Rozumím, že radnice už nemá peníze na zpevnění hráze, ale přemýšlela jsem, jestli neexistuje nějaký fond pro rodiny, jimž každoroční prolomení hráze působí újmu. Konkrétně chci zdůraznit, že náš dům to zasáhne každý rok. Přestavba je drahá.“

Když se teď Radní nachází ve společnosti někoho, kdo hovoří jejím jazykem, s úlevou se usměje. Svěsí ramena. „Rozumím.“
„Existuje podpora, o kterou bychom si mohli zažádat?“
„Proč by měla?“
„Děje se to každý rok.“
„Vy jste jediní.“
„Ach.“
„Proč se tedy pořád na to zranitelné místo vracíte?“
Ofina mlčí. Hučka hlasitě polkne. „Je to náš domov.“
„Nemůžeme vám pomoci, madam, když se schválně vystavujete riziku.“
„Riziko.“

Radní přejede rukou po desce, a ukáže tak nalakované nehty. „V okolí se nachází několik pěkných domů. Jsme zcela připraveni vyjít vám se stěhováním vstříc. Momentálně je aktuální projekt ‚Zelené…‘ “
S pronikavým zaskřípáním Hučka odsune židli a uchopí dceru za paži. „Pojď, dítě.“

*

Je jaro. Větve kvetoucí jabloně spokojeně skýtají stín rodině, jež se uvelebila v trávě mezi jejími kořeny. Dlouhá vypráví o kravách na loukách v okolí propusti. Patrně zrovna mají telátka. Pajda nedokáže zůstat v klidu sedět. Loví z řeky mokrá prkna, zdvihá si je na záda a u jabloně je všechny zase nechává rachotivě spadnout. Uprostřed vyprávění Dlouhé zaskočí kousek květu a Hučka se na ni usměje. Pomalými pohyby zaplétá Ofině vlasy. „Pojď si na chvilku sednout, dítě. I ty.“

V dáli se na rozvodněné řece pohupují dřevěné plaňky, na nichž se vodouch kousek cesty sveze. Spokojeně pozdraví své oblíbené siluety na hrázi a potopí se, aby mohl lovit. I když svou kořist chytá pod vodou, polapený hmyz vždy vytáhne na pevninu. Pavouci jedí v suchu.

EN | NL | SR