Cestovatel

Pod tepelnými štíty Voyageru I se nachází mikroskopický kousíček ledu. Je to jediná voda, která se nevypařila, nesublimovala ani ji nic neodfouklo za těch čtyřicet tři let, co uplynulo od té doby, co byla sonda vypuštěna z Cape Canaveral Air Force Station, vzdušnou čarou něco před osmdesát kilometrů od Orlanda. Kapička se nachází mezi dvěma okraji trhlinky na obalu, v němž jsou schované nástroje. Téměř přesně uprostřed kapky žije jeden jediný Hypsibius dujardini. Želvuška.

Cesta kolem všech planet naší Sluneční soustavy nebyla pro živočicha příznivá. Teplota okolo Voyageru se blíží absolutní nule. Jediným zdrojem tepla je záření plutoniových rezerv, které kosmickou loď udržují v pohybu. Led je tak zmrzlý, že se spíš podobá kameni. V tomto ledovém krystalu želvuška pomalu vysychala. Tělo, které už není velké ani půl milimetru, tvoří voda už jen z pěti procent. Její metabolismus už není měřitelný. Ale tím buňky nijak neutrpěly. Živočich je skoro mrtvý, ale ne úplně. Dal by se vzkřísit trochou tepla a vláhy.

Není známo, jak se Hypsibius dujardini na palubu Voyageru dostal. Neměl to v úmyslu, pokud se něco takového o mikroorganismu dá říct. Možná že nějaký z techniků z laboratoře Jet Propulsion Lab při čištění sondy něco přehlédl. Zřejmě právě jeden z nich živočicha na palubu propašoval. Když byl Voyager vypuštěn, ještě neexistovala funkce planetary protection officer, která zabraňuje kontaminaci prostor pozemskými druhy. H. dujardini o tom neví.

Od té doby, co sonda v osmdesátých letech minula Saturn a splnila tak plánovanou misi, pokračuje rychlostí 17 kilometrů za sekundu směrem k Oortovu oblaku. Pluto byl ještě považován za planetu, když sonda v roce 2003 opustila heliosféru. Diskutuje se o tom, zda Voyager skutečně opustil Sluneční soustavu, protože stále není jasné, kde Sluneční soustava přesně končí. Diskuse se zakládá převážně na datech, která sonda ještě stále vysílá směrem k Zemi.

H. dujardini nemá oči ani frontální kortex. Je nepravděpodobné, že si byl tento živočich vědom ostatních H. dujardini, kteří se při startu nacházeli v kapce vody, nebo že si všiml, jak ostatní jeden po druhém vysychali či umírali v důsledku mutací DNA, které byly způsobené reliktním zářením. Byly to aminokyseliny, jejichž zbytky prosákly do vody a které tak celou dobu byly pro želvušku zdrojem živin?

Radioizotopové termoelektrické generátory držely přístroje na palubě sondy Voyager v chodu déle, než se očekávalo. Ale v roce 2025 budou zásoby plutonia v sondě natolik vyčerpané, že se motory zastaví. Po sedmdesáti čtyřech letech Voyager přestane vysílat signál a nekontrolovaně poletí dál prostorem. Podle dnešních odhadů by sonda měla během následujících 300 let doletět k Oortovu oblaku a průlet by jí měl trvat 30 000 let. První těleso, ke kterému by se pak měla přiblížit, je Gl 445, okolo kterého by měla proletět ve vzdálenosti 1,5 světelného roku. Gravitační síla tělesa bude v takové vzdálenosti příliš slabá na to, aby ovlivnila směr Voyageru.

Neurologická kapacita H. dujardini je velmi omezená. Živočich nemá mozek, má pouze svazek nervů na zádech. Během evoluce u tohoto druhu každá forma vnímání zanikla za účelem extrémní schopnosti přežití. Tento živočich se vyvinul proto, aby přežil. Alespoň prozatím.

Kosmický prostor kolem Voyageru není zcela prázdný. Na každý kousek hmoty připadá 10 000 bilionů dílů prázdnoty. Zvuk v tomto světě neexistuje. Slunce tu září jen o něco víc než ostatní hvězdy. Živočich letí prostorem, který se rovnoměrně rozprostírá do všech směrů, které existují. Není tam nahoře ani dole ani vepředu ani vzadu. V důsledku rovnoměrné rychlosti a absence vizuálních vjemů živočich vůbec nevnímá, že je v pohybu. Od 17. srpna 1998 je Voyager I nejvzdálenějším tělesem letícím od Země, které stvořil člověk. Tento rekord nebude jen tak překonán.

EN | HU | NL | PL | RO | SR