Ničeho nelituju. Ne s Jonem. On je moje vysněná letní láska. Ležím na jeho rameni a zhluboka se nadechuju, abych do plic dostala vůni moře a všeobecně jarního dne a možná taky trochu vůně jeho potu, jeho opalující se kůže, i když slunce zase tak moc nesvítí a moře není tak moc slané, abych jeho vůni cítila z jeho těla.
Někde jsem četla, že člověk většinu času nedýchá, jak by měl. Nedýchá dostatečně. Jednou za čas by se měl na čerstvém vzduchu pořádně nadechnout. Vyměnit vzduch v plicích.
„Je ti dobře?“ zeptá se mě.
„Proč by nebylo?“
„Že tak divně dýcháš,“ řekne na to on a zavrtí se, až mi hlava spadne na kámen, trochu studený a trochu mokrý.
Vím, co si myslíte. Taky mě to občas napadá. Nemiluje mě dost. Někdy si dokonce myslím, že mě nemiluje vůbec. A přesto: žádný pocit zmaru. Nepřipadá mi, jako bych někde zabloudila, s člověkem, se kterým si nemám co říct, neutápím se v lhostejnosti.
Vemte si třeba moje narozeniny. Čtrnáct dní zpátky. Chtěla jsem jenom jedno. Dort. Chtěla jsem jenom dort a on byl příšerně přepracovaný a potom taky utratil všechny peníze a vůbec, špatně to naplánoval a strašně ho to mrzelo, ale dort nebyl. Nebylo nic, ani jídlo, protože na jídlo nezbylo, a tak byl jenom ranní sex. Narozeninový sex. S jeho krásným tělem tak akorát.
Ale teď je moje letní láska. Třeba na ostrově kdesi uprostřed Baltského moře. Sním o něm, zatímco on sedí opřený o kolena a hraje si s jakousi řasou, co ji vyplavily vlny a „Nesnáším, jak mám ty mokré plavky dlouho na sobě. Nevrátíme se?“ říká a povážlivě se škrábe mezi nohama.
Jon je moje letní láska, kterou jsem vždycky chtěla mít. Na rameni má vytetovaný text naší písničky a ve vlasech slanou chuť jarního moře.
Dobře. Přiznávám. Nebyl žádný ranní sex. Ani dort, což je ta část, která byla pravda.
Cestou domů jde dva kroky přede mnou, má něco jako cukle nebo ťapáky, neumím najít slovo, které mě nerozčiluje, nevím, jak nazvat jeho boty, možná mě prostě rozčilují ty boty samy o sobě, takže je vlastně jedno, jak je nazvat. Převlíkl si plavky a teď jde v kraťasech. Kéž by to byly kraťasy. Někdy prostě jazyk selhává. Některá slova jsou jednoduše zavádějící. Jako romantika. To slovo vůbec nevystihuje, co všechno může romantika být. Tak třeba dvě hodiny ve sci-fi obchodě, když jsem si chtěla zajít na kafe a dort do kavárny a ta leží zrovna na rohu hned vedle sci-fi obchodu a „jenom se tam mrknu, nebude to dlouho“, ale obchod má dvě patra a každé je tak akorát na hodinu. „Kafe si můžeme dát ve stánku, já už nemám čas. Musím jít.“ Do práce, pro vysvětlení.
Proto kraťasy vůbec nevystihují, co má Jon na sobě. Spíš „nadkolenky“, když už existují podkolenky, musí být na světě místo i pro kalhoty, co nejsou dost krátké, aby byly sexy ani dost dlouhé, aby byly elegantní. Prostě něco mezi. Na to je koneckonců Jon expert. Něco mezi, tak akorát, nebo prostě ani moc malý, ani moc velký. Možná by měl něco udělat, aby nebyl tak „mezi“, je to trochu moc dokonalé. Protože on není nesnesitelný, ani milý, je prostě něco mezi. Jeho tělo se nachází na hranici mezi úplně tlustým a úplně vyhublým. A v posteli taky není nejhorší. (Zbytek si domyslete. To by nemusel být takový problém pochopit.) Jo, myslím si, že by se měl Jon změnit, aby nebyl tak průměrný.
Takže jde přede mnou v nadkolenkách a záda má holá, už teď je mi jasné, že toho bude litovat, protože i když slunce skoro nesvítí, on se stejně dokáže spálit a potom stát před zrcadlem a „Tohle je strašně nebezpečné. Nemělo se to stát! To se nemělo stát, proč jsi nevzala krém? Nemáme snad nějaký?“ Hledá ve skříňkách a zdá se mi trochu hysterický. „Pořád nějaký kupujeme a věčně tady žádný není! Jak je to možné??“ Stojí přede mnou a koulí na mě očima a v ruce nedrží žádný krém na opalování, protože to by nemusel zuřit, ale stejně tu ruku drží napřaženou směrem ke mně, dlaň pootevřenou, jako by držel pouze imaginární krém, který pořád kupujeme, ale který nikdy není a jak je tohle vůbec možné?
Dívám se na jeho zadek, který je nadprůměrný, to se musí nechat. Nikdy mi ovšem nebylo jasné, k čemu je heterosexuální ženě chlapský zadek, ale nechávám se strhnout s proudem a myslím si, že je to hezké, ne-li dokonce důležité. Aby měl hezký zadek. I Jonova záda jsou fajn.
Kolik mi to vlastně bylo? Před čtrnácti dny? Osmnáct. Osmnáct zní dobře. A Jonovi tak dvacet čtyři. Líbí se mi, že moje letní láska je starší a zkušený chlípník s krásným zadkem, pevnými opálenými zády, co na mě nedbá, co jde dva kroky přede mnou a nechá se následovat. „Co se tak couráš?“ otočí se na mě a mně je jasné, že záda nebudou ty jediné, co to dneska odnesou.
Kam jen můžou všechny ty opalovací krémy mizet?
Večer potom leží na gauči a má puštěnou televizi. „Při souloži se sloní samec zmocňuje samičky.“ Ozývá se z pokoje, zatímco smažím Jonovi vajíčka. Kdy se naposledy zmocnil lidský samec své samičky v této domácnosti, to si ani nepamatuju. Má nohy na stole a otevřel si pivo. Jon normálně moc pivo nepije, ale u přírodovědných dokumentů si otevře nejméně tři, z nějakého důvodu v něm právě tento typ poučení vyvolává velkou žízeň. Musím si poznamenat, abych si to vygůglila. Vliv soulože slonů na sklony k alkoholismu mužské populace. Ale tohle je ta lepší z možností. Mohl by se dívat na zprávy.
To by neměl nohy na stole, ale seděl by předkloněný směrem k obrazovce a nečekal by, až mu udělám smažená vajíčka, jenom by si sám ukrajoval tvrdý chleba s cibulí a chroustal, jak umí chroustat jen Jon, a strašně by se soustředil a já bych slyšela ten dramatický hlas hlasatelky „…a potom všechna mrtvá těla koček donesli na zvířecí hřbitov,“ (už zase ty zvířecí motivy) a to by bylo mnohem mnohem horší. Ale nenechte se zmást, Jon sice chroustá a je to odpuzující, ale v podstatě je velice přitažlivý a nejvíc přitahuje mě. Ano, ještě pořád. Určitě si měl vzít ten opalovací krém (kam jen všechny můžou mizet), ale i přesto bych ho nechala, aby se mě zmocnil. Kdykoliv. Jakkoliv.
Což mi připomíná, jak se mě zmocnil poprvé. Díváme se u něj na film Strach a hnus v Los Angeles a on mi každé dvě minuty sahá na koleno a jazykem mě šimrá na krku. Napsal: „Pojď se ke mně dívat na film, tenhle je můj nejoblíbenější,“ a já ho respektuju, i jeho filmový vkus, a proto se soustředím a opravdu se snažím ten film vnímat, vidět ho až do konce. Je to velice duchaplné. Většinu času nevím, co se děje, a ke konci si začínám myslet, že je to vlastně jedno.
Jon je mezitím vzteky bez sebe, což nechápu, protože já překonávám sama sebe a jemu to stejně nestačí. Nahoře u něj v pokoji (rozuměj: byli jsme u jeho rodičů doma a televize je jen v obýváku) se chci o tom filmu bavit a on se mě zmocňuje, hned ve stoje se na mě tlačí, on i jeho „samčí úd“ a já bych ráda kladla nějaký odpor, ale po zvážení celé té situace se nakonec rozhoduju, že je to vlastně jedno a že v porovnání s diskuzí na téma Strach a hnus v Las Vegas, je tohle nakonec ta příjemnější z možností (teď si uvědomuju, že jsem vlastně předtím tvrdila, že strach a hnus byl v Los Angeles, ale nebyl, byl v Las Vegas, a za to se ze srdce omlouvám).
Ale to už bylo opravdu dávno. Nebo taky přijde na to. S Jonem je vlastně každé „zmocnění se“ jako poprvé, protože nikdy nevím, jak dopadne.
Například letošní Vánoce. A to se dostávám opravdu daleko a tím nechci nic naznačovat, i když je jen na vás, jak si to vyložíte, a mně je to vlastně jedno. Takže Vánoce. Nějak nestihl koupit dárky, a tak mi dává dárkový poukaz. Na sex. Nebo spíš na pět sexů. Není stanoveno, do kdy se mají vybrat a pokud během celého roku, musím si je dobře rozvrhnout, ale nakonec se opijeme a já si dva vybírám rovnou. Což je taky důvod, proč se o těch Vánocích zmiňuju. Dvakrát! V jeden den!
„Po souloži samec odchází…“ Jon přepíná program a já už mám stejně dovařeno a půjdu si vygůglit, co jsem chtěla zjistit, a mít konečně pohodu.
Všechno, co jsem dosud řekla, byla pravda, až na to, že jsem lhala. Skutečnost: (Mimochodem, taky vám při tomhle slově naskakuje husí kůže?) jmenuju se po tátovi a je mi třicet let.
Se svým věkem nemám nejmenší problém. Ničeho nelituju. Zato první část mého doznání si jistě zaslouží minimálně povzdechnutí. Nevím, jak by se můj otec musel jmenovat, aby bylo ospravedlnitelné, že nesu jeho jméno, potom byste ale zase museli litovat mého otce, a jelikož jsem povahou altruistka, zůstaňme u toho, že mi velmi vyhovuje Jonova ohleduplnost a pochopení, když se raději rozhodl oslovovat mě zásadně: „hej ty“ nebo „hmm ty.“
Ani Jon se nejmenuje tak docela Jon, ale to jméno k mé letní lásce tak nějak líp pasuje a já si čtrnáct dní po třicítce už můžu dovolit začít trochu snít.
Večer po přírodovědném pořadu se můj samec vrací nakrmený do postele. Čekám na něj se směsicí líného očekávání a zoufalého pesimismu. Obyčejně náš večer po Jonově pravidelném televizním večerníčku probíhá asi takto: já si čtu v posteli tak dlouho, dokud se z obýváku ozývá zvuk monotónní komentátorky popisující sexuální praktiky makaků nebo jiné subsaharské zvěře. Chvíli uvažuju, jestli Jona ten robotický hlas nějakým způsobem uklidňuje (nebo dokonce vzrušuje?), asi tak, jako mě uklidňuje (nebo dokonce vzrušuje?) pevné, mladé tělo hlasatele sportovních zpráv. Dodává mi naději, něco na způsob toho, že svět je ještě v pořádku.
Jon si potom podezřele dlouho čistí zuby v koupelně. Jeho hygienické návyky se s mým přibývajícím věkem, a nebudeme si lhát, i kily, poněkud vystupňovaly. Čištěním zubů, holením – podotýkám večer-, sprchováním a dlouhým intervalem podezřelého ticha, kdy netuším, co v koupelně dělá, stráví po televizním matiné skoro půl hodiny. O co intenzivněji se o svůj zevnějšek stará večer, o to ledabylejší je s přípravou svého těla po ránu. Jeden by si skoro myslel, že je v jeho jednání nějaký záměr.
Já ale svého Jona znám. On má málokdy jakýkoliv záměr.
Někdy je v koupelně tak dlouho, že se probudím až ráno, a to už je zase na nohou „hmm ty, tak ahoj večer“ a vidím z něj jen jeho rovná, pevná záda a velký, stabilní zadek.
Pokud má Jon štěstí, když si vleze do postele, ještě nespím. Nechám ho, aby se položil na záda, teprve potom zhasnu. Chvíli je ticho. Neřekla bych, že je vyloženě nepříjemné. Když jste s jiným člověkem více než deset let, ticho mezi vámi, večer, těsně před hypotetickou souloží, kdy ani jeden nevíte, jestli jste to vy, kdo ji nechce, nebo ten druhý, nemůže být nepříjemné.
Tak si tedy jen tak ležíme, na zádech, vedle sebe, v potemnělém pokoji a Jon voní příjemně po mátě a vodě po holení a já napjatě oddechuju, ne moc hlasitě, aby si nemyslel, že ho k něčemu nutím, a čekáme.
Za okny je hvězdné nebe a měsíc nejspíš v novu. Slyším příjemné šplouchání vln.
Když oddechuju dostatečně pravidelně a nenuceně, podaří se mi buďto usnout, což nemusí být ta horší z možností, nebo získá Jon pocit, že má chuť na sex a že je to každopádně jeho nápad a potom se, někdy, možná, občas, a tak trochu slavnostně milujeme.
Jon totiž nesnáší, když má pocit, že ho k čemukoliv nutím. „Když mám pocit, že mě k něčemu nutíš, ovlivňuje to můj výkon.“ Proto ho jen málokdy k něčemu nutím.
Jako když jsem ho nutila, aby vyšel ven, na zahradu, když bylo venku třicet dva stupňů a on seděl zavřený uvnitř se závěsy zataženými přes okna. „Proč nejdeš prostě ven a nesedneš si do stínu?“ navrhla jsem. Vyšel ven v košili s dlouhým rukávem, kloboukem a v černých brýlích. Lehátko si postavil pod strom.
Řekla jsem mu, že by si měl sundat černé brýle, jinak svět neuvidí doopravdy, takový, jaký je. Když to udělal, začal okamžitě kýchat, protože „má alergii na slunce“ (když na to přijde, dokáže mít Jon alergii na cokoliv).
„Takhle k sobě nedostaneš žádný vitamín D.“ Trochu se posunul do polostínu. V tu chvíli se mu ale na čele (pod kloboukem) začaly tvořit kapičky potu a on povážlivě zrudl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že vitamín D se stejně nedostane přes jeho vrstvy oblečení, to by si musel odhalit alespoň předloktí, ale tak daleko už odmítal zajít.
„Ty mě pořád k něčemu nutíš!“ řval nakonec. „Když mám pocit, že mě k něčemu nutíš, tak to ovlivňuje můj výkon!“
No, jak říkám, ve svém životě ničeho nelituju. Určitě ne s Jonem. Někde jsem četla, že člověk miluje v životě jen jednou. Buďto moc brzo, nebo moc pozdě. Ale jen jednou je to doopravdy. A já myslím na to, že nejdřív jsem Jona milovala moc brzo, teď už je moc pozdě a že moc nechápu, jak do téhle teorie zapadám. Myslím na tohle a ještě spoustu dalších věcí. Mládí, pomíjivost času, lhostejnost, ztracené ideály, romantiku, Padesát odstínů šedi a proč by mě měl ten příběh vzrušovat, na správná a špatná rozhodnutí, na místa hodně, ale opravdu hodně daleko odsud, strach, odvahu, lítost a sex, jo, na ten myslím dost intenzívně, a když na to myslím, pozoruju ho na sluncem ozářeném kameni u Baltského moře, jak mu po zádech mezi do ruda spálenými lopatkami pomalu stéká kapka slané mořské vody a on se otočí, usměje se na mě, jeho krásné modré oči. Vítr si pohrává s jeho nažloutlými, pískovými vlasy, ne moc žlutými, ne moc vybledlými, prostě tak akorát. Jeho úsměv je plný příslibů našeho společného léta, a proto mu ho oplatím, díváme se na sebe, až se mu na čele vytvoří malá vráska (předtím tam rozhodně nebyla) a on pronese: „Takovéhle koupání mám nejradši. Odcházíme od moře a ani si nenamočím plavky.“
Moje vysněná letní láska.