Do nádraží vjela parní lokomotiva. Reproduktory to okomentovaly hlášením, že k 3. nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568 ze stanice Velký trám a jízdu zde končí. “Všichni si vystupte!” ozvalo se na závěr. Nikdo ale vlak neopustil. Cestující na peróně buď okukovali párovku, nebo trpělivě čekali na svůj spoj. Nevypadalo to, že by se někdo …
Ničeho nelituju. Ne s Jonem. On je moje vysněná letní láska. Ležím na jeho rameni a zhluboka se nadechuju, abych do plic dostala vůni moře a všeobecně jarního dne a možná taky trochu vůně jeho potu, jeho opalující se kůže, i když slunce zase tak moc nesvítí a moře není tak moc slané, abych jeho vůni …
Tak nějak jsem ztratila samu sebe. Moje bývalá osobnost se potuluje někde v uličce šestnáct sektoru A našeho skladu. Moje duše tam chrápe mezi kýblem a štětkou do záchoda. Copak je možné, aby emoční inteligence klesala přímo úměrně počtu zabalených krabic ve dnech strávených jako skladnice? Stávám se pomalu a jistě, ne někým jiným. Stávám …
Je jaro. Vodouch z řeky pozoruje pět siluet na hrázi. Občas jedna splyne s druhou, noha se přelije v koleno, paže zmizí v zádech. Čtyři děti v zástupu následují matku. Ta má svěšená ramena a na hlavě plátěnou, po obvodu potrhanou Hučku. Vítr postavám nadouvá pláště. „Pojďte, ratolesti,“ pobídne je, aniž by se otočila. „Musíme všechno dostat zpátky.“ Jako první …
Rjóko znamená v japonštině „hodné dítě“. Ne že by v ženě sedící každé ráno naproti mně bylo něco dětského, snad s výjimkou smíchu. Její dívčí chichotání mi spíš lezlo na nervy, než že by mě uklidňovalo. Znovu a znovu jsem dumal, co ode mně Rjóko přesně chtěla, snad kromě pozornosti (nebo dokonce ani tu ne?). …
Šlápnu silněji do pedálů, a cítím vítr na pokožce i ve vlasech. Hluk aut slábne. Jak jedu touto malou ulicí, mám pocit, že nebe mění barvu. I vzduch chutná jinak. Je to jako bych byla v jiném světe. Znám tuto ulici velmi dobře, vyrostla jsem v ní. Teď tu žijí především staří lidé. Když je …
Useknutá hlava vypadá – na chvilinku – jako by věděla, že byla useknutá. Jak smutné, že tahle žalostná myšlenka je poslední myšlenkou: „Usekli mě“. Možná, že některé useknuté hlavy přemýšlí o něčem jiném, ale „Usekli mě“ je asi nejvíc na místě. Jednou z věcí, na něž useknutá hlava asi nepomyslí, je: „Vypnula jsem plyn?“ nebo …
„A?“ zeptala jsem se svého muže, „dokázal jsi mě časem začít milovat?“ Manžel sledoval fotbal. Zrovna padl gól. Nadšené „Joooooo!“ znějící mi v uších pro mě bylo dostatečným potvrzením, a tak jsem šla zpět do svého pokoje v jiné části domu. Umění žít je schopnost dokázat získat to správné ano ve vhodnou chvíli a tónem, …
Šplhám na stěnu. Je to ztráta času a energie, protože by bylo mnohem snazší položit tu zeď naplocho na zem a zkrátka ji přejít. Jenomže takhle to v mém světě nefunguje. Já musím šplhat svisle proti přírodním silám. DE | EN | HR …
Šla jsem s matkou podél sportovního hřiště. „Podívej,“ ukázala prstem, „krása, že jo?“ Krajnice cesty byla posetá plechovkami od piva a všechny byly zelené. Leželo jich tam tolik, že už nebyly pouhým odhozeným smetím, ale téměř mozaikou trávy a plechu v mnoha odstínech zelené. Matka, která by za normálních okolností chtěla z mopedu všechny, kdo …